« Úvod | Nové stránky »

Hon za pomlázkou



  • Zima. Tuhá zima. Led na rybníku, v sudech s vodou, v okapové rouře. Sníh na stromech, polích, zahradě a střeše domu. Slunce zahalené za tmavými mraky – hustý sníh a nepříjemná temnota.
  • Dítě za oknem dívajíc se ven do temnoty s vykulenýma očima a otevřenými ústy dokořán. V ruce drží téměř metrovou pomlázku s velkým množstvím fáborků. Zajímavé! Velikonoce na sněhu! Jak jen to je možné?
  • „Mami,“ odváží se konečně promluvit, když stojí u okna téměř půl hodiny, „už jsi tohle viděla?“
  • „Copak, Gabrieli?“ ohlédne se za ním.
  • „No… tohle,“ zašeptá a stále se dívá ven. Matka k němu pomalu přistoupí a zpozoruje bílou krajinu, temnotu a padající sníh. V tomto momentu se podívá na lustr, který celou dobu svítí. Nepřemýšlela nad tím, ale teď jí připadá divné, že v osm hodin ráno, dne 24. března je všude tma a ona musí svítit.
  • „Gabrieli, víš ale, co tohle znamená?“ vysloví lítostivě.
  • „Co?“ zajímá Gabriela a konečně se zahledí do očí své matky – jsou šedé, stejné jako má on. Tolik se podobá matce.
  • „V tomhle počasí nemůžeš ven,“ řekne mu a podívá se na teploměr za oknem. „Je tam patnáct pod nulou.“
  • „Mami! To mi nemůžeš udělat!“ protestuje Gabriel a opět se podívá ven. Zahlédne hlouček tří kluků někde v dáli, jak si svítí baterky pod nohy. „Oni jsou taky venku!“
  • „Je mi to líto, ale ne! Budeš nemocný,“ uvádí mu důvod.
  • „Vždyť se zase hned uzdravím. Mami, prosím! Mám dneska svátek,“ přemlouvá ji a zahledí se na ni kočičíma očima. V koutku oka mu vytryskne kapička slzy.
  • Ten jeho pohled. Vážně to asi chce! „Dobře,“ rezignuje, „ale na oběd budeš doma!“
  • Gabriel je štěstím bez sebe a slíbí jí, že se na oběd vrátí. Přehodí si přes sebe zimní bundu a na záda si hodí batoh. Ještě políbí svou matku, která mu popřeje, ať si vykoleduje pořádnou nadílku. Gabriel za sebou zavře dveře a vydá se přes louku do vesnice – jejich dům stojí totiž zcela na samotě, jen jeden kilometr od vesnice. Sotva vyleze na kopec louky, zahlédne ve sněhu stopu. A další. A třetí! Nebyly tam, někdo je vytváří přímo před ním. Jako by se před ním ploužila neviditelná osoba. Rozhodne se jít za těmito stopami, které ho svedou ze směru své cesty do temného a hustého lesa. Čím hlouběji se v lese nachází, tím větší strach se v jeho těle objevuje. Stromy houstnou a po pár dalších krocích tam i přestane sněžit. Stopy se náhle ztratí a Gabriela se zmocní strašlivý strach. Ohlédne se kolem sebe. Na louku to má daleko. Co teď bude dělat? Pak najednou…
  • …před sebou vidí dřevěnou chaloupku s dvěma čtvercovými světélky s křížkem uvnitř. Pomyslí si, že je to divné světélko, ale když se přiblíží, zjistí, že to jsou dvě okna, jimiž světlo prochází ven.
  • Zaťuká na dveře a čeká. Má docela strach, neboť ani netuší, kdo se za dveřmi skrývá. Bydlí tady už pár let a les prošel křížem krážem, ale připadá mu, jako by v tomto místě nikdy nebyl. Je si jistý, že tuto chaloupku v životě neviděl, ale i ten les mu připadá prapodivný. Nepamatuje si, že by byl tak hustý.
  • Dveře se otevřou a vyleze z nich dědeček s holí v ruce. Gabriel si ho neprohlíží, zaujme ho totiž jen ta hole a jeho nohy – má jen jednu. „Čekali jsme tě dřív,“ zazní chraptivý hlas. Gabriela to překvapí a pozvedne pohled k jeho obličeji. Vidí hodně starou vrásčitou tvář, jemné a velice řídké vlasy, vousy celkem krátké, ale obočí zajímavě dlouhé a kroucené. Vše nasvědčuje tomu, že právě poznal nejstaršího člověka, kterého kdy viděl, ale jeho oči vypadají tak divně… jsou mladé, jako by patřily třicetiletému muži, a jsou šedé, jako má on a jeho matka. Dědeček se utrhne z místa a zaleze do dřevěné boudy. Gabriel do ní pomalu vkročí a zavře za sebou dveře.
  • V chaloupce ale nejsou sami. Na posteli leží stařičká babička. Gabriel se ohlédne na dědečka a pak zase na babičku.
  • „Jen si ji prohlédni, chlapče,“ vyzve ho dědeček. Gabriel uposlechne a přistoupí k posteli. Je to hodně stará babička. Kůže ovadlá a velice vrásčitá. Husté bílé vlasy má smotané do drdolu a ruce má položené na prsa. V jedné z nich drží prapodivnou hůlku, na jejímž konci se ocitá pěticípá stříbrná hvězda. „Víš, kdo to je?“ vyruší ho najednou dědeček, jenž sedí v houpacím křesle. Gabriel si ji ještě jednou prohlédne. Má takové tušení, že vidí mrtvolu, ale tato odpověď asi nebude ta správná.
  • „Řekl bych, že to je Matka přírody,“ zahledí se na dědečka, „ale je nějaká stará…“
  • Dědeček přikývne. „Chlapče, Matka přírody se o nás stará mnohem déle, než si dokážeš představit, ale musím uznat, že její tělo slábne a že pomalu umírá.“
  • „Ale Matka přírody neexistuje. Ta je jen v pohádkách a plná síly,“ protestuje Gabriel.
  • „V tom případě se ocitáš v pohádce,“ odmlčí se a zahledí se přímo do jeho očí. „Jsi jediný, který jí může pomoci!“
  • „Cože? Já?“ nechce tomu uvěřit. Vždyť je to dítě! Jak by on mohl někomu pomoct?
  • „Ano, ty!“ probodne ho upřímným pohledem. „Byl nám předurčen chlapec věku deseti let, štíhlý, krásný a černovlasý…“
  • „Takových lidí existuje,“ přeruší ho Gabriel. „Jak si můžete být jistý, že jsem to právě já?“
  • „Neboť ta zpráva pokračuje. Říká, že přijde kluk s pomlázkou, který v den Velikonoc slaví svátek. A dnes je 24. března a svátek slaví Gabriel. Mýlím se v něčem?“
  • „Ne,“ polkne zrušením a podívá se na babičku. Připadá mu, jako by opět zestárla o nějakých deset let. „Co mám tedy udělat?“
  • „Najít zlatou pomlázku a vrátit mládí a zdraví Matce přírodě.“
  • „Kde ji ale najdu?“ zeptá se Gabriel, neboť si je naprosto jistý, že nic takového neexistuje.
  • „To víš jen ty. Musíš chtít a najdeš ji.“
  • „Chcete tím říct, že když pomyslím na pomlázku, že se mi objeví? Třeba teď pod nohama?“
  • „Ano.“
  • Gabriel zavře oči a začne se plně soustředit na nesmyslnou věc, o níž si stále myslí, že neexistuje. Pak oči otevře, ale pod nohama nic neobjeví.
  • „Tak jednoduché to není! Musíš ji doopravdy chtít a prokázat, že si hoden pomlázku nést.“
  • „Ale jak ji tedy získám? Zdá se mi, že ji nikdy neobjevím!“
  • „Můžeš mi říct, jak a kdy umřel tvůj otec?“ zeptá se ho dědeček.
  • Gabriela hodně překvapí, že ví o jeho otci. „Loni na Velikonoce… utopil se v našem rybníku…“ vysloví a z očí se mu vylijí kapičky slz. „Proč se mě na to ptáte?“
  • „Na to už musíš přijít sám.“ Stoupne si a otevře mu dveře, aby mohl odejít. „A nezapomeň! Velikonoce končí přesně ve dvanáct hodin.“
  • Gabriel se opět ocitá sám v tom nepříjemně na něj působícím lese, ale jde dál. Jakmile vyleze ven z lesa a ocitne se na kraji louky, zahlédne své kamarády, jak si svítí baterkou pod nohy. Zavolá na ně a spěšně je dohoní. Navzájem se pozdraví a pochlubí se, kolik toho už mají. Jediný Gabriel má batoh zcela prázdný. Putují dále a hluboký sníh jim překáží v pohybu.
  • „Tohle je nemožné,“ vysloví jeden z nich. „Ještě nikdy jsme neměli Velikonoce na sněhu!“
  • „Pst!“ vyřkne náhle Gabriel a všichni se zastaví. „Slyšeli jste to praskání?“
  • „Praskání?“ ozve se druhý kamarád. „Jaké?“
  • Najednou se to stane. Pod nimi začne praskat půda a Gabriel se náhle propadne. Všichni najednou zjistí, že stojí na zamrzlém rybníku. Po Gabrielovi zbyla jen díra s rozpraskaným ledem kolem. Kluci dostanou nevýslovný strach a padnou na kolena. Začnou zběsile odhrabávat sníh, aby našli svého kamaráda.
  • „Gabrieli!“ zvolá jeden. „Kde si?“ přidá se další a oběma začnou téct slzy.
  • Náhle ho objeví, jak pluje pod vrstvou ledu. Začnou do něj zběsile bouchat, aby mohli Gabriela vysvobodit. On se na ně dívá a podle pohybu úst a bublinek, které se z nich vypouštějí, se kluci domnívají, že žádá o pomoc.
  • Gabrielovi pomalu začne ochabovat celé tělo. Jeho mozek přestává myslet. Stále ještě nad sebou vnímá zběsilé pohyby kamarádů, ale náhle se začnou oddalovat. Gabriel se propadá do hlubin temnoty vlastního rybníku. Jediné, na co stačí ještě pomyslet, je, že loni se tu na Velikonoce utopil jeho otec a že letos, se tu topí on. Pomalu se propadá hlouběji a hlouběji…
  • Temnota sílí a...
  • Zahlédne krátké blýsknutí a pak už nic. Jen tmu. Černočernou tmu.
  • Gabriel cítí, jak pomalu umírá a při dopadu na dno se všimne něčeho blyštivého. Neví, co by to mohlo být, ale sebere poslední své síly a lapí se té podivné věci. Umírá.
  • Náhle se něco stane. Gabrielovo tělo s sebou trhne a otevřou se mu oči. Z té blyštivé věci, jíž drží pevně v ruce, mu do těla propukne vlna života tak silná, až se dostane do celého rybníka. Led na hladivě hlasitě zakleje, což přinutí oba kluky, aby rychle utekli, a hned poté led vybouchne a rozlétne se všude okolo. Kluci se chrání před úrazem ledu, ale jako by se jich všechny kusy ledu vyhýbaly. Vše se uklidní a kluci se dívají na bouřlivě rozvlněnou vodu v malém rybníku. Náhle z něj vyleze Gabriel a v ruce drží zlatou pomlázku se stříbrnými fáborky.
  • „Ty žiješ!“ zařve jeden z nich pln radosti.
  • „Jak se ti to povedlo?“ řve i ten druhý, ale Gabriel se nesměje a nehodlá jim na žádné otázky odpovědět.
  • „Kolik je hodin,“ zeptá se jich náhle. Jeden z nich mu oznámí, že mají ještě deset minut, než je začnou holky polévat vodou. Ten druhý dodá, že snad ta voda nebude mrznout a vybuchnou smíchy, ale Gabriel se nesměje a rychle uteče pryč.
  • Za pět minut dvanáct vtrhne bez vyzvání do dřevěné chalupy uprostřed lesa, kde na něj dědeček celou dobu čekal a už mu také převrátil babičku na bok, aby ji hoch mohl jemně sešvihat.
  • „Jen do toho, chlapče,“ povzbudí ho dědeček, když vidí v jeho očích jisté pochybnosti, ale nakonec ho poslechne a zazní první rána. Gabriel sice jemně hladí pomlázkou o zadek babičky, ale pokaždé se rozezní rána, jako kdyby mlátil do bubnu. Přestane sněžit.
  • Při druhé ráně zmizí všechen sníh. Při další ráně vyleze slunce a ozáří celou zemi. Další rána znamená květ rostlin a zpěv ptáků a náhle zazní další rána a dědeček položí babičku zpět na záda. Babička před jejich očima zmládne snad o sto lidských let a probudí se. Pohledem zavadí o Gabriela a poděkuje mu.
  • „Nebýt tebe, Gabrieli, nevím, jak by to se mnou dopadlo,“ usměje se na něj a stále leží na posteli. „Víš, chlapče, nebyl jsi vybrán náhodou…“ vysloví náhle.
  • „Jak to myslíte?“ nerozumí najednou Gabriel.
  • „Víš, kdo je tohle?“ zeptá se Matka přírody a ukáže svou hůlkou na dědečka vedle ní.
  • „Má stejné oči jako já. Vidím se v něm, ale opravdu nevím, kdo to je,“ zesmutní Gabriel.
  • Babička se otočí na bok a ukáže Gabrielovi svůj zadek. „Myslím, že by bylo vhodné, kdybys mě dovyléčil!“
  • Než tak Gabriel stačí učinit, dědeček začne couvat dále od postele až k oknu a stále se přitom dívá Gabrielovi do očí. Gabriel švihne prvně zlatou pomlázkou, která se pohybuje jako vrbová, a dědečkovi naroste noha. Když švihne podruhé, promění se jeho vlasy na husté a černé a vousy se zcela ztratí. Gabriel udeří potřetí a nestačí se divit. Před jeho očima dědeček omládne na třicet let a jeho tělo zesvalnatí. Gabrielovi začnou téct slzy štěstí a upustí pomlázku k zemi. Její dopad není vůbec slyšet.
  • „Tati,“ vyblebtá ze sebe mezi vzlyky a rozeběhne se k němu. On se jen usměje a obejmou se. Matka přírody ho vyzve, aby šel domů, nebo nesplní slib, který dal matce. On i se svým otcem odejdou domů.
  • Zaklepe na dveře svého domku, které mu otevře matka. „Už jsem doma,“ oznámí jí Gabriel a podá jí batoh do ruky.
  • „Tys nic nedonesl?“ zajímá se matka. „A proč jsi tak špinavý?“
  • Gabriel se na sebe podívá a zjistí, že je zcela suchý, ale bláto z rybníku má stále na sobě. Přitom si také myslí, že nějaká malovaná vajíčka, či jakákoli čokoláda se nevyrovná tomu daru, co si na Velikonoce vykoledoval.
  • „Ale já nejdu s prázdnou, mami,“ vyvádí ji z omylu.
  • „Ale tvůj batoh je prázdný…“ nerozumí tomu jeho matka. Že by měl něco v kapsách?
  • Gabriel sáhne za dveře a chytne nějakého člověka za rukáv. Přitáhne ho k sobě. Mamka začne brečet a upustí batoh na zem. Svými dlaněmi si přikryje ústa. „Tome?“ zmůže se vyslovit jen toto krátké slovo.
  • „Marie?“ odpoví jí s úsměvem, obejme ji a vášnivě ji políbí.

     


     



  • Chceš být informován/a o novinkách z mého blogu? Přidej se k mé FanPage na FaceBooku.

    24.03.2008 00:00:00 | Autor: Tomáš Lörincz | stálý odkaz

    Komentáře

    6 komentářů:
    • 13.04. 15:34, Pavel

      Je to velice špatné čtení. Sloh a nápady na úrovni žáka 7. třídy základní školy. Ale třeba se to zlepší. - Pozn. Toma Leryho: Je to pravda, tuhle povídku jsem totiž napsal v té době a od té doby na ní nic neměnil. Zlepšení mohl zpozorovat třeba v jiných mých pracích, jimiž se prezentuji ve svých 23 letech.

    • 11.01. 20:16, David

      a mohl bys mi říct, kdo by tuhle kravinu měl podle tebe vydat?

    • 05.09. 10:38, igamenir

      jasně, obvykle ano, jen je to nezvyklé, ale dalo by se na to zvyknout... jen trochu dělají problém dokonavá slovesa, protože přítomný čas nemají. Třeba takové "zaťuká". Psát, co se stane, je ještě nezvyklejší než psát, co se děje :)

    • 04.09. 18:28, Tom Lery

      Ale dvojka je také dobrá známka, nemyslíš? Vždyť i maturitní slohovku jsem měl za 3, tak se není čemu divit. Jinak ten přítomný čas používám v psaní vždycky. Bylo mi řečeno, že v knize nezáleží na čase.

    • 18.07. 10:02, igamenir

      No příběh zajímavý, ale sloh nic moc, být učitel češtiny a tohle slohovka, dal bych 2 až 2-... Hlavně dost kazí dojem ten nezvyklý přítomný až budoucí čas.

    • 08.07. 00:34, kkt

      lol dmnce :D


    přidat komentář
    << úvod