« Úvod | Nové stránky »

Úvaha

I my budeme jednou staří


 



  • Osnova:           1. Zamyšlení nad sebe samým


                               2. Pro a proti věčného mládí


                               3. Přecpanost světa


                               4. Stereotyp dlouhého života


                               5. Život či smrt



  •  


  • Ze všeho nejdříve bych chtěl upozornit na to, že jsem silný optimista, a proto jsem o stáří doteď nepřemýšlel. Ale jednou ta doba přijít musela. Stáří! Co se mnou bude? Budu jiný než ostatní dědečkové? Nebo budu úplně stejně sklerotický jako každý druhý?
  • Abych pravdu řekl, vůbec na stáří myslet nechci. Nechci si připomínat myšlenku, že nebudu mladý věčně. Teď v osmnácti letech si říkám:
  • „Nechci umřít! Chci žít až do zániku světa!“
  • Ale vydržel bych to?
  • Existovat nějaký ten lektvar stálého mládí, po němž bych opravdu nezestárnul by byla dobrá věc. Už jen pomyšlení na to, že by mi bylo nějakých devadesát let, a přitom bych vypadal pořád na dvacet, je lákavé a hezké. Pořád bych mohl vydělávat peníze, kupovat si stále nové věci a co nejdůležitější – pozoroval bych samotný vývoj techniky, lidstva, medikamentů, ale také nové a mnohem nebezpečnější nemoci, na které budou vědci hledat nové léky, aby jejich šíření zastavili. Jenomže tímto mohou vzniknout další a ještě závažnější choroby. A tohle je také jeden z důvodů, proč bych naopak nechtěl být stále mladý.
  • Dalším důvodem jsou přátelé, rodina. Kdybych totiž vypil elixír nekonečného života a mládí, zůstával bych pořád stejný, ale moje rodina a přátelé a také všichni ostatní lidé v okolí by pomalu stárli a já bych to sledoval. Myslím, že během prvních deseti let by mi to vyhovovalo a nevadilo, ale kdybych po padesáti letech zjistil, že mé dítě je mnohem starší, než jsem já, nebyl bych zrovna dvakrát nadšený. V tomto případě bych volil, aby elixír vypili i všichni ostatní kolem mě, jenomže to by přineslo více škody než užitku. Kdyby totiž nikdo neumíral a stále by se rodila nová děťátka, byl by svět plný lidí a nemohli bychom se přecpaností ani hnout.
  • V tomto okamžiku právě přiházím na to, že nějaký elixír je zcela zbytečná věc. A dokonce si už myslím, že to Matka Příroda se stářím a smrtelností vymyslela dobře. Člověk má vypadat přiměřeně svému věku, a když nastane jeho chvíle, měl by opustit tento veliký svět a putovat na jiný, do druhého života. A věk v průměru sedmdesáti let je zcela příhodný, neboť co bychom na Zemi dělali, kdybychom žili mnohem déle? Všechno by nás omrzelo, přešli bychom do stereotypu života a začali bychom se nudit.
  • Jenomže stáří neobnáší pouze změnu vzhledu k horšímu, ale především více nemocí, bolestí, návštěv lékařů a sklerózu. Já vím, co se mnou bude – budu stárnout! Ale nemůžu posoudit, zda mi paměť začne vypadávat už v padesáti nebo až v šedesáti letech.
  • Já vím, že několika lidem připadá jejich babička na zabití, když se jí musí všechno tisíckrát vysvětlovat a stále opakovat, neboť zapomíná, ale to už je tak a nikdo to nezmění. Jediným východiskem by bylo spáchání nějakého zločinu, ku příkladu zabití oné babičky, ale copak by někdo měl takové srdce? Nebo ještě přesněji řečeno – našel by se někdo tak bezsrdeční? Ale na druhou stranu musím říct, že kdyby stáří s sebou přineslo nějaké postižení, ochrnutí, nějakou závažnou nemoc, že by ta babička potřebovala stálou péči, myslím, že by „vražda“ pomohla. Ale to už je otázka euthanasie, kterou bych já osobně povolil jen v ryze krajních případech, kde je to nutné.
  • Myslím, že z tohoto plyne jen jedno: „Člověk se narodí, roste, vzdělává se, žije, pracuje, pak stárne a nakonec… nakonec bohužel umře. A člověk s tím nic neudělá! Jak nám to zařídil Pán Bůh a jeho známá Matička Země, tak to zůstane až do samotného Konce světa…“

  •  



    Chceš být informován/a o novinkách z mého blogu? Přidej se k mé FanPage na FaceBooku.

    20.12.2008 18:47:23 | Autor: Tom Lery | stálý odkaz

    Komentáře

    0 komentářů:

    přidat komentář
    << úvod