« Úvod | Nové stránky »

Seminární práce - Sociologie

Mezilidské vztahy a Partnerství rodiny a školy při výchovně-vzdělávacím procesu


 



obsah


 


 


 


Úvod.. 3


Mezilidské vztahy.. 4


Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. 4


Láska, vztahy a přátelství 4


Jak si zachovat sebedůvěru a moc při jednání s lidmi 4


Jací jsme. 5


Můj případ. 5


Rysy jsou chyby, které popisují 6


Partnerství rodiny a školy při výchovně-vzdělávacím procesu.. 7


Rodina-dítě-učitel. 7


Tři skupiny rodičů.. 8


První 9


Druzí 9


Třetí 9


Řešení pro Třetí 10


Školství v zahraničí 12


Situace v Čechách.. 12


Závěr. 13


Použitá literatura.. 15


Úvod


  • Abych pravdu řekl, dalo mi hodně zabrat, abych si vybral nějaké téma mně přijatelné. Takové, které by mě zaujalo, vzalo za srdce, něco mi řeklo a především mě nenudilo. Poté, co jsem si přečetl knihu Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše od anglického spisovatele Johna Graye, hned mi bylo jasné, že mezilidské vztahy (na něž je tato kniha zaměřena) je to správné téma.
  • Ale poté jsem si řekl, že samotné mezilidské vtahy nebude celá náplň mé práce… a jelikož jsem student vysoké školy, zaměřuji se ve druhé části na naše nejmenší kolegy. Na žáky na základních školách a jejich vztah k učitelům a celkově i rodičů při společném partnerství rodiny a školy při výchovně-vzdělávacím procesu.
  • Možná se to na první pohled nezdá, ale ačkoli se jedná o dva různé termíny, mají mnohé společného.

    Mezilidské

    vztahy 


  • Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše


  • Kdysi za pradávných časů se Marťané a Venušanky setkali, zamilovali se do sebe a navázali šťastné vztahy, protože uznávali a respektovali vzájemné rozdíly. Potom však přišli na Zem a stihla je ztráta paměti: zapomněli, že pocházejí z různých planet. Touto metaforou vysvětluje Dr. John Gray běžné konflikty mezi muži a ženami a ukazuje, jak se odlišnost mezi pohlavími může projevovat a bránit navázání uspokojivých milostných vztahů. Na základě své mnohaleté zkušenosti úspěšného poradce párů i jednotlivců radí, jak neutralizovat rozdíly ve stylu komunikace, citových potřebách a způsobech chování a dosáhnout tak většího porozumění mezi partnery. Kniha Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše je nedocenitelný návod k vytvoření hlubších a uspokojivých vztahů.

    Láska, vztahy a přátelství


  • Toltécká tradice říká, že k naší pravé povaze nás vede štěstí, svoboda a láska. Prvním krokem je vědomí. Chceme-li najít svobodu, musíme si uvědomit, čím opravdu jsme. Nemůžeme být svobodní, dokud nevíme, čím jsme a jakou svobodu hledáme. Toltékové říkali: „Říkejme si pravdu.“ Druhým krokem je transformace. Musíme se naučit být duchovními bojovníky, musíme sledovat své akce a reakce, abychom se osvobodili od svých znalostí, jež nás zotročují.

    Ø      Proč "domestikace" a "představa dokonalosti" vedou k sebe-odmítání


    Ø      Proč snaha ovládat druhé ničí naše vztahy


    Ø      Proč se snažíme získat lásku druhých a jak objevit lásku ve svém nitru


    Ø      Jak odpouštět sobě i druhým


     


    Jak si zachovat sebedůvěru a moc při jednání s lidmi


  • Autor knihy Les Giblin vysvětluje základní principy lidského chování – principy, jejichž znalost vám umožní spolupracovat s lidskou přirozeností. Jeho praktické metody a osvědčené techniky jsou výsledkem dlouholeté práce s lidmi. Dozvíte se, jak uplatnit znalosti lidské povahy, jak ovlivňovat chování a postoje druhých, jak navazovat a udržovat přátelské vztahy, jak zvládat účinné techniky vyjadřování a jak úspěšně jednat s lidmi. Knihu uzavírá váš program činnosti, který vám přinese úspěch a štěstí.

    Jací jsme


  • „Dětský věk je zlaté období života. Važte si toho, že jste ještě děti a nemáte žádné starosti!“ říkali nám v dávných časech rodiče a my jsme se tomu jen hloupě smáli. Většina z nás vyrůstala, aniž by musela činit nějaké zásadní rozhodnutí. Dospělí nám často bránili nést tíhu odpovědnosti a rozhodovali za nás. Ale nyní, když jsme sami dospělí, snažíme se chápat lidi okolo nás, máme určité představy a cíle, kterých chceme dosáhnout.
  • V naší škole se setkáváme s lidmi různých zájmů a různých názorů, kteří jsou mezi sebou propojeni různými vztahy. Když se nyní zamyslíme nad vztahy mezi námi, tedy člověka k člověku, ponoříme se do myšlenek, kde je jen z části možno objasnit si, jak se chápeme a vidíme, jací jsme k sobě skutečně, a proč naše chování není ke všem lidem stejné.
  • Jací skutečně jsme, skrýváme uvnitř naší osobnosti a k druhému člověku se chováme podle toho, jak si ho vykládáme, co si o něm myslíme a jak ho vnímáme. Schopnost pronikat do vnitřního světa druhého člověka, stavět se na jeho místo, spoluprožívat, vžít se do jeho situace, je lidskou záležitosti. Naše mezilidské vztahy ovlivňují i charakteristické rysy, které nás zajímají, na kterém při kontaktu nezapomínáme a cítíme sympatii, jež jsou například - pohlaví, věk, rasa atd.

    Můj případ


  • V naší škole, kde studuji práva, těchto rysů nacházíme v dostatečné míře, jelikož se u nás nacházejí studenti obou pohlaví, odlišného věku i různé rasy.
  • Studuji na Západočeské univerzitě v Plzni, kde se setkávám s různými lidmi, z různých částí republiky, ale také s občany zahraničních zemí. Pro všechny jsem tu nový a totéž je to i opačně. Ale musím poukázat na fakt, že na seminářích se nás sejde 50 a na přednáškách dokonce 300 studentů. Všichni si jsme navzájem cizí, ale přesto o sobě víme, že tu jsme za jediným cílem a to, vystudovat práva. Postupně mezi sebou navážeme vztahy a začneme si spolu povídat. Ať o škole nebo o našich životech. Odkud jsme, jakou střední školu jsme vystudovali a kolik máme sourozenců. Navzájem se pokoušíme vyhovět si, abychom si ulehčili studium, a po večerech se setkáváme v klubech a na diskotékách, kde si zatancujeme.
  • Postupem času však zjistíme, co je ten člověk zač, a začne se nám více líbit nebo se vztahy pomalu narušují. Mění se naše chování k ostatním podle toho, jaké sympatie k němu chováme. Bohužel musím také zmínit, že určité osoby své chování měnit nechtějí, i když jim je blízký člověk byť jen méně nepříjemný. Snaží se zachovat to, jak jsme ho poznali, a tím se bohužel dopouští k asociálním činům, jako jsou přetvářky a někdy i pomluvy.
  • Ale bude lepší, když se pokusím mezilidské vztahy popsat zeširoka, jelikož tyto vztahy také závisí na vzájemné sympatii lidí, na poznávání člověka, na jeho povahových vlastnostech, vystupování, vyjadřování, ale také zevnějšku, což známe podle určité fráze: „Šaty dělají člověka.“

    Rysy jsou chyby, které popisují


  • V poznávání lidí také můžeme dělat spoustu chyb. Než člověka poznáme, velmi často zobecňujeme jeho rysy. Známe-li sociální postaveni toho, koho poznáváme (lékař, právník, učitel atd.) zjišťujeme u něho často neprávem ty vlastnosti, které jsou obvykle přisouzeny dané profesi.
  • Však dříve než můžeme změnit něco ve svém životě, musíme mít přehled o sobě samém. Musíme se na sebe podívat i tak, jak nás vidí druzí. Ale nesmíme soudit v náš prospěch, nesmíme si přidávat, šidit se a nehledět pouze na to, na co chceme. Touha po ideálu nás činí slepými. Musíme se naučit žít s tím, co máme, ne s tím, co nemáme a co nám chybí.
  • Člověk si přetváří své vlastnosti. Život bez přetvářek je jako život bez lží. Přiznejme si, že každý člověk v životě alespoň trochu lhal. Bez toho by bylo pěkně těžké žít. Lidé, kteří se snaží přetvařovat, se cítí být horší než ostatní. Tito lidé se chlubí svými proslulými známými, předvádějí se v nejrůznějších situacích, snaží se udělat dojem. Ale zapomínají, že tou přetvářkou skrývají jen své ponížení.
  • Člověk, který je kritik, se pokouší mít ve všem pravdu, zatímco ostatní se mýlí. Lidé, kteří se nemají rádi, zpravidla volí život samotáře nebo jsou naopak agresivní, panovační, kritičtí a nároční. Přátele hledají jen těžko.
  • Při poznávání svého „já“ je také důležité s někým se srovnat, mít nějaký vysněný ideál, který třeba ani neexistuje, který se v nás ukotvil jako vzor správného chování a vystupování v mezilidských vztazích.

    Partnerství

    rodiny a školy při výchovně-vzdělávacím procesu


  • Rodina-dítě-učitel


  • Ve výchovně-vzdělávacím procesu dítěte dochází k mnoha událostem. Zaměřme se ale na trojúhelník vztahů a vazeb: rodina-dítě-učitel (škola), protože žák je ovlivňován především jimi. Je zřejmé, že spolupráce rodiny a školy při výchovně-vzdělávacím procesu dítěte je determinována mnoha aspekty – jak už osobností učitele, přeplněností tříd, věkového složení učitelstva (54% stávajících učitelů vystudovalo v 70. a 80. letech), tak hlavně penězi, které do školství plynou, respektive neplynou.
  • Otázek se nabízí hodně: Je škola vůbec ochotna spolupracovat? Jak stojí o partnerství rodina? Jsou obě instituce připraveny vstoupit do tohoto vztahu a cítí jeho potřebu? Jak chápou jeho obsah? Může rodič měnit formu i obsah výuky? A další. Je s tím spojena spousta problémů, jak teoretických (jak to chápat), tak praktických (jak to realizovat). Skromnou odpověď na některé otázky nalezneme v empirickém výzkumu Milady Rabušicové a Milana Pola z roku 1996. Ti mapovali spolupráci rodiny a školy v brněnských základních školách. Došli k závěru, že rodiče i učitelé by spolupráci většinou přivítali, ale leckdy jim chybí jiskra, prvotní impuls. Zaměřme se na praktické fungování této spolupráce a vezměme si příklad z již osvědčených metod dánského školství.
  • Vzájemné vztahy rodiny a školy byly v našem prostředí před rokem 1989 značně rezervované. Tato skutečnost vyplývala z postavení a charakteru školy a rodiny v tzv. socialistické společnosti, která určovala a posilovala nerovný vztah těchto institucí. Cíle výchovných a vzdělávacích aktivit školy a rodiny se často velmi lišily nebo byly protichůdné. Proklamoval se u nás názor o nevhodnosti zasahování rodičů do práce škol. Převládala oficiální doktrína, že škola má vzdělávat a vychovávat v duchu socialismu, zatímco rodinná výchova byla chápána ve většině případů, jako nutné zlo. Tato situace vedla k dvojkolejnosti a schizofrenii ve výchově dítěte, které bylo ovlivňováno dvěma na sobě nezávislými subjekty.
  • V současnosti již snad není pochyby, že jak rodiče, tak i škola jsou důležitými edukačními aktéry. Vztah učitel-rodič by měl být plně ambivalentní (víceznačný), a proto je jejich komunikace a kooperace naprostou a přirozenou nezbytností. Protichůdný přístup učitele a rodičů k žákovi, s rozdílným cílem a s rozdílnými výchovnými prostředky totiž vede k dezorientaci dítěte. Děti pod tímto dvojím tlakem začnou být nejisté, neschopné a neochotné spolupracovat. Nyní začíná být v českém prostředí vhodná doba pro nové pojetí společenských rolí a vzájemných vztahů školy a rodiny.
  • Existovala (a do jisté míry stále existuje) bariéra v komunikaci mezi školou a rodinou zaviněná zvláště nedostatkem vzájemné důvěry a respektu. Problémem může v mnoha případech být i doznívání poměrně značného skepticismu většiny rodičů vůči škole a školství, kterým museli projít za komunismu a díky tomu si nedokážou formy smysluplné spolupráce představit. Tato nepřipravenost rodičů se školou efektivně a moderně spolupracovat je jeden ze základních problémů vztahu rodiny a školy. V dnešní hektické době nezbývá rodičům na školu příliš času a energie. Úkolem pedagogů je bojovat proti hradbě předsudků z rodičovské strany a vytvářet kooperativní vztahy pro blaho těch, kterých se to především týká - dětí školního věku.
  • Pomalu se vytrácí představa školy jako uzavřené a izolované instituce, řízené „shora“ školským úřadem či Ministerstvem školství. Rodiče si začínají uvědomovat, že se mohou aktivně podílet na chodu školy, buď jako členové školních výborů a rad, Unie rodičů nebo přímo v individuální konzultaci s učitelem, a tak ovlivňovat formu a způsoby výuky a spoluvytvářet adekvátní školní klima. Bohužel těchto „osvícených“ rodičů je zatím málo, ale jsou. Mnozí z nich chápou spoluodpovědnost za výchovu i vzdělání svého dítěte. Stále ale u většiny rodičů převládá tendence školu pouze kritizovat, je to snadnější než myslet, zapojit se a obětovat svůj čas. Na druhé straně si musíme uvědomit, že ne všechny školy jsou ochotny tyto aktivity rodičů akceptovat.

    Tři skupiny rodičů


  • M. Rabušicová a M. Pol rozdělují rodiče do tří hlavních skupin. Kritériem je zájem a aktivita rodičů projevovaná vůči škole (třídě):

    Ø      Rodiče, jež jsou v rámci třídy, kam chodí jejich dítě, aktivní a vůči škole jako celku nápomocni (např. jsou členy Rady školy nebo školu sponzorují). Tvoří asi pouze jednu pětinu všech rodičů.


    Ø      Rodiče, kteří se zajímají pouze o učební výsledky svého dítěte, a proto se jejich aktivita omezuje pouze na rovinu třídy, případně na individuální kontakty s jednotlivými učiteli (přicházejí na třídní schůzky a hovorové hodiny učitelů a většinou jsou to ti, jejichž děti jsou ve škole relativně úspěšné).


    Ø      Rodiče, kteří svůj zájem vůči svému dítěti ve škole a vůči škole jako celku nijak výrazněji neprojevují a do školy většinou nechodí.


    První


  • První skupina představuje tzv. zdravé jádro, jejich angažovanosti se dá rozumně využívat pro spolupráci různého typu jak se školou, tak třídou. Je běžné, že rodič pomáhá především třídě, kterou navštěvuje jeho dítě. Spolupráce může mít formu sponzoringu, zajištění exkurze do podniku, kde pracuje, nebo výpomoc při organizování besídek, karnevalů atd. Záleží na učitelích a vztazích, avšak nesilnější jsou tyto skupiny v malých venkovských školách. Jako příklad může sloužit ZŠ v obci Slapy u Tábora, kde se rodiče podílejí na přípravě školního divadla. Vzniká tak nenásilné propojení mezi školou a rodiči, díky němuž se vytvářejí a upevňují vztahy rodiče-učitel, rodiče-škola, rodiče-rodiče. V těchto malých školách pak může vládnout správná atmosféra vzájemné spolupráce.

    Druzí


  • Zajímavou skupinu tvoří rodiče druhé zmíněné skupiny. Jde převážně o ty, kteří by do školy ani chodit nemuseli, neboť jejich děti zde nemají větší problémy. Někteří učitelé dokonce říkají, že tito rodiče se přicházejí do školy „nechat pochválit“. I s touto skupinou se učiteli dobře pracuje, neboť jim výsledky jejich dítěte nejsou lhostejné.

    Třetí


  • Početně nejsilnější skupinou, jsou však rodiče, kteří se ve škole ukazují spíše sporadicky, nebo vůbec ne. Část z nich má pro to, kromě nedostatku času, i další pochopitelné důvody. Jejich návštěva je většinou spojená s problémy dítěte a není jistě příjemné poslouchat stále opakující se kritiku nedostatků v prospěchu či chování. Většinou by potřebovali od školy pomoc nebo podporu, škola je však o problémech jejich dětí pouze informuje, respektive je za ně kárá. Tuto skupinu rodičů je nutno oslovit jiným způsobem, komunikace nesmí být pouze negativní, ale naopak mnohem účinnější je chvála (viz skupina dvě). Navrhnout rodičům pomoc při hledání řešení, poradit postupy při výchově atd. Hlavně ale chválit i sebemenší zlepšení a úspěch. Tento postup by mohl vést k přesunu alespoň části rodičů ze skupiny „nezajímám se“ do skupiny „zajímám se alespoň o výsledky vlastního dítěte“.

    Řešení pro Třetí


  • Zaměřme se tedy především na poslední skupinu. Jak zaujmout tyto rodiče? Proč se nezajímají o školu, kam chodí jejich potomek? To jsou složité otázky. Odpovědí se nabízí hned několik. Zkušenosti se školou nabývají rodiče především prostřednictvím informací od svých dětí, tj. nepřímo, zprostředkovaně. Má-li dítě sklon si vymýšlet, jsou informace, které rodič dostává zkreslené, většinou negativní (dítě přinese špatnou známku, poznámku, vyjádří se neuctivě o učiteli). Místo toho, aby rodiče názor dítěte korigovali, často jej pouze akceptují. Rodiče nepoznají pravou práci učitele a mohou být lehce svedeni k jednostrannému názoru vyprávěním svého dítěte.
  • Dalším důvodem, proč nemají na kontakty se školou čas, je buď nezájem a lhostejnost k výchově svého dítěte, anebo situace, kdy se díky silným ekonomickým tlakům musí věnovat hlavně zajištění rodiny a na vedlejší aktivity mnoho prostoru nezbývá. Rodiče bohužel často nechápou vlastní smysl případné spolupráce se školou. Školu totiž vnímají pouze jako něco, co jejich děti musí dokončit a zajímají se především o jejich prospěch a maximálně je ještě zajímá, zda nároky, které na děti učitel klade, nejsou příliš vysoké.
  • Jako důvod, proč rodiče za učiteli sami nepřicházejí s důvěrou a otevřeností, někdy uvádějí i obavy z nepochopení. Někteří mají strach, že by tak své dítě příliš protěžovali, jiní, že by to bylo bráno jako nevhodná kritika práce školy a učitele, která by se pak nepříznivě projevila ve vztahu učitele k žákovi. Škola bohužel nemá způsob, jak rodiče ke spolupráci přímo přimět, ale měla by se o to stále pokoušet. S rodiči by bylo třeba začít spolupracovat už od samého začátku školní docházky, aby si na interakci zvykli. Na mateřských školách a prvním stupni ZŠ je spolupráce, podle učitelů, ještě v pořádku a rodiče se zajímají o své potomky. Zájem však během času upadá a vytrácí se.
  • Důležitým komunikačním prvkem mezi školou a rodinou mohou být - na našich školách téměř nevyužívaná - krátká písemná neformální sdělení rodičům. Jedná se o malý, pravidelně zasílaný vzkaz od učitele o prospěchu nebo chování žáka. V žádném případě nesmí být zprávy pouze negativní (např.: vyrušoval, nedával pozor, neuměl, neměl domácí úkol, nepřinesl si pomůcky aj.), to by nevedlo k perspektivní spolupráci mezi nikým. Avšak lístek s pochvalou (např.: vynikající zlepšení, nejlepší práce, velké nadání aj.) udělá každému radost a povzbudí k další práci jak rodiče, tak žáka. Dítě pak bude mít větší chuť se zlepšit, i když mu to na přechodnou dobu třeba zase nepůjde. Pokud se toto zasílání častějších krátkých zpráv zavede, nebude potom zatěžko napsat i sdělení negativní, protože rodiče je nebudou brát jako nějakou pohromu a trestat dítě či dávat vinu učiteli, ale budou ji přijímat jako běžnou, věcnou informaci. Pokud mluvíme o nutnosti chválit děti, aby s námi při výchovně-vzdělávacím procesu spolupracovaly, nesmíme opomíjet chválit i jejich rodiče a spolupráce se také dostaví! Aby spolupráce školy a rodiny byla efektivní, musí kantoři připustit možnost, že i rodiče mají také právo posílat sdělení a dostávat na ně odpovědi.
  • Vžitý model třídních schůzek se ukazuje ve své obvyklé podobě jako nešťastný. Na schůzku se dostaví převážně rodiče bezproblémových žáků. A ti, se kterými je zapotřebí nejčastěji mluvit, zpravidla nechodí vůbec. Ani průběh schůzek není příliš přínosný. Základem bývá monolog učitele, zaměřený především na prospěch a chování. Vzhledem k množství žáků, individuálnosti a potřebné diskrétnosti vůbec, se nemůže učitel otevřeně bavit o každém jednotlivci. Proto také většina rodičů považuje třídní schůzky za zbytečné. Podle dánských pramenů je mnohem efektivnější komunikací individuální pohovor učitele s rodiči. Rozhovor je veden v příjemném prostředí a uvolněné náladě. Učitel pozná rodiče osobně, pozná jeho vztah k dítěti, dokáže si lépe představit sociální prostředí, odkud dítě přichází. Znalost rodinného zázemí přispívá ke zkvalitnění práce učitele. Velmi přínosná je také přímá účast žáka při tomto jednání. Každý z tohoto trojúhelníku se může vyjádřit k jakémukoliv problému a vznést nejrůznější návrhy, dítě pak nemá pocit, že ho někdo obchází, cítí se jako partner. To jej vede k větší samostatnosti, zodpovědnosti i k pocitu, že na jeho mínění záleží. Dítě se naučí formulovat své myšlenky a argumentovat v diskusi. Učitel se ve třídě pak hůř pomlouvá, neboť měl každý šanci říct mu svůj názor. V neposlední řadě vzniká jakási tajná koalice mezi učitelem a rodiči, ve které dítě nemá prostor na vymýšlení a zkreslování informací o rodičích či o učiteli. Rodiče se s učitelem znají, a pokud se komukoliv něco nezdá, ví, že se může toho druhého kdykoli zeptat.
  • Tyto schůzky se nemusí konat pouze tehdy, pokud se vyskytne problém (chování učitele, který si volá rodiče do školy jen proto, aby si mohl na jejich dítě postěžovat, je velmi nešikovné a neprofesionální), ale je velmi pozitivní, když se učitel bude chtít sejít i v případě pochvaly či konzultace o dalším směřování dítěte.
  • Třídní schůzky tak ztrácí svůj předešlý účel a musí měnit svůj obsah. Ten by mohl být spíše věnován všeobecným celo-třídním sdělením, která jsou zajímavá pro všechny rodiče. Například informace o rozplánování učiva ve školním roce, seznamování rodičů s jednotlivými školními akcemi, ekonomikou i ekonomickými těžkostmi školy atd. Dát prostor, aby se mohli poznat rodiče mezi sebou navzájem, pohovořit si spolu o stejných problémech svých dětí aj. Díky těmto vztahům mezi rodiči (zvláště co se týče „zdravého jádra“) mohou vzniknout zajímavé školní i mimoškolní projekty.

    Školství v zahraničí


  • V zahraničí také fungují návštěvy učitelů v rodinách žáků. Jistě tato zkušenost ještě více prohloubí vzájemné vztahy. Rodiče začnou více vnímat pedagoga jako přítele a spolupracovníka při výchově. Dítě pak bere učitele jako „toho, kdo si hrál u nich doma, seděl u nich doma v kuchyni“ atd. Především se to praktikuje na prvním stupni ZŠ. Avšak nejsem si jistý, jestli je česká společnost na tuto spolupráci vyzrálá a nebrala by to spíše jako útok na soukromí.

    Situace v Čechách


  • Možností spolupráce a zaangažovanosti rodičů do školy je spousta. Tradičními aktivitami škol jsou plesy, zahradní slavnosti nebo v poslední době hojně využívané dny otevřených dveří. Méně tradiční aktivity se vyskytují sporadicky, patří mezi ně např.: přístup rodičů do tříd během vyučování, již zmíněná pomoc při realizaci divadelního představení, organizování mimoškolních aktivit pro celé rodiny (sportovní a kulturní akce, zájezdy), angažování rodičů do vedení zájmových kroužků (bohužel na toto nemá mnoho rodičů čas), pořádání letních táborů, vydávání informační publikace o životě školy, výstavy dětských prací, besedy a přednášky pro rodiče atd. Rodičům je třeba dopřát i společenský život spjatý se školou. Krásný nápad dostala pedagožka Květa Taubenhanslová. Ve chvíli, kdy poslední žák dočte slabikář, pořádá „Slavnost slabikáře“ oslavu úspěchu a důvod pro setkání, na které se chystají děti, rodiče i prarodiče.
  • Musíme si uvědomit, že se situace v Čechách zlepšuje v tomto směru velmi pomalu. Důvodů je hned několik. Především bych viděl jako problém věk nynějších učitelů, kteří vzešli ještě ze staré školy a jejich pohled na školu je dosti konzervativní a nemoderní. V profesionální přípravě učitelů a vychovatelů je záhodno dosáhnout toho, aby všichni považovali spolupráci s rodiči za jednu ze svých stěžejních povinností, aby se na ni seriózně připravili a adekvátně přistupovali k jejímu významu. Mladých učitelů je málo a naráží na spoustu překážek, otázkou je, jestli naše pedagogické fakulty dokážou připravit učitele na jejich povolání, na překonávání nezdarů. Měli by zaměřit pozornost na erudovanost budoucích učitelů v teorii rodinné výchovy (jak rodinné prostředí ovlivňuje osobnost dítěte, styly rodinné výchovy, nedostatky v rodinné výchově apod.) a na vytváření specifických dovedností učitele, ke kterým patří schopnost diagnostikovat příčiny žákova chování, kvalifikovaně komunikovat s rodiči, získávat důvěru rodičů a ovlivňovat jejich postoje ke spolupráci se školou a podobně. Práce je to složitá a namáhavá, vyžaduje trpělivost, otevřenost a chuť pomoci. Ne každý rodič bude ideální a ne každý bude chtít s učitelem spolupracovat. V takovém případě dochází často u učitelů ke známému burn-out efektu, ztrátě motivace.
  • Překážkou může být i počet dětí v jedné třídě. Pokud jich má učitel na starosti 30, pak je velmi namáhavé udržovat a navazovat kontakty s každou rodinou. Nebo respektive musí tomu učitel obětovat spoustu volného času, za který ovšem nebude nikdy finančně ohodnocen. Odměnou mu v takovém případě musí být zpětná vazba s rodiči, musí mít radost z toho, že děti i rodiče mají školu rádi a není jim lhostejná, že ji neberou jako nutné zlo, nestaví se a priori do rolí odpůrců a kritiků. Při úzké spolupráci rodičů a školy je problémové dítě v nevýhodě a je možné, že právě tento jediný žák dokázal ve třídě vytvořit dusnou atmosféru. Podaří-li se tento problém vyřešit, bývá výsledkem klidné pracovní prostředí ve třídě bez stálých stresů pro učitele i pro třídu. Rodiče, kteří se s učitelem znají, mu důvěřují a vědí, že se na něho mohou s jakýmkoliv problémem, nápadem či žádostí obrátit. Naopak učitel toto nebude brát jako vměšování laiků do své práce. Cesta k takovéto spolupráci bude dlouhá a obtížná, neboť bariéry jsou doposud velmi zažité. Bude záležet vždy na práci každého pedagoga, jak se ke spolupráci se svými nejbližšími partnery ve výchovně-vzdělávacím procesu dítěte, tedy s rodiči, postaví. Zda rodičům přiblíží školu ku prospěchu dítěte a tím i naše školství k západním modelům, nebo ho bude dále brzdit s odkazem na to, „že to prostě nejde“.

    Závěr


  • Musím přiznat, že dokud jsem se o mezilidské vztahy nezačal takto (více) zajímat, neměl jsem ani nejmenší potuchy, co vše může vztahy ovlivňovat. Myslel jsem si, že za to, jak se chováme k druhým lidem, si můžeme sami. Vlastně si za to můžeme sami, ale rozhodně jsem neměl na paměti nějaké mimosmyslové vnímání našich a cizích smyslů. Oči vidí a hodnotí, nos cítí a krabatí se, uši slyší a někdy vnímají, ústa mluví ať kladně nebo záporně, a pro jistotu je tu hmat. Musím říct, že podle mě máme ještě jakýsi šestý smysl, který nám člověka vyhodnotí a donutí nás chovat se podle představ druhých.
  • A co se týče přístupu školy, ve všem souhlasím. Nejhorší v dnešní době ale je, že jsou děti čím dál horší a vlastně se neumí chovat. Dovolují si na učitele a co hůř, i na rodiče a odmítají je poslouchat. Doba se mění a člověk sám o sobě taktéž. Myslím, že přístup v zahraničí, kdy učitel přijde do domácnosti, je dobrý přístup. Rozhodně bych to nebral jako vlezlost nebo drzost učitelů, ale na druhou stranu je pravda, že jsou už tak dost zaneprázdnění a že nemají čas na vyhledávání rodičů – především těch, kteří do školy nestrčí ani nos.

    Použitá literatura



    • Průcha, J.: Přehled pedagogiky. Praha, Portál 2000.
    • Průcha, J.: Moderní pedagogika. Praha, Portál 1997.
    • Průcha, J.: Alternativní školy. Praha, Portál 1996.
    • Rodina a škola, 1997, Judasová, K.: Koalice mezi učitelem a rodiči. Moderní vyučování, 1997
    • Rabušicová, M., Pol, M.: Vztahy školy a rodina dnes: hledání cest k partnerství. Pedagogika, 1996
    • Les Giblin: Jak si zachovat sebedůvěru a moc při jednání s lidmi
    • Don Miguel Ruiz: Láska, vztahy a přátelství
    • John Gray: Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše

  • 20.12.2008 19:42:52 | Autor: Tom Lery | stálý odkaz

    Komentáře

    0 komentářů:

    přidat komentář
    << úvod