« Úvod | Nové stránky »

ZSV - 2A

Starověká orientální


filozofie a orientální


náboženství



Indie


Dějiny indické filozofie je obtížné rozdělit do zřetelně vymezených období. Platí to i pro dějiny Indie vůbec a souvisí to se specifickou vlastností indického ducha, který odedávna směřoval spíše k věcem věčným než časným a k jejich řádu a nebyl ochoten se zabývat uplýváním času a zachycovat jednotlivé události. Proto v Indii vlastně neexistovalo žádné dějepisectví v našem smyslu, tj. zaznamenávání přesných dat, jak bylo např. zvykem u starých Egypťanů. Rovněž i filozofické myšlení Indů se podobá moři; vnoříme-li se do něho, jen obtížně v něm hledáme nějaké orientační body. U většiny děl indické filozofie nelze někdy ani s jistotou uvést století, v němž vznikla. A na rozdíl od západního světa, v němž jsou všechna období a zvraty vymezeny jasně vyhraněnými, historickými osobnostmi myslitelů, ustupují v Indii jednotliví autoři za svá díla a myšlenky a většinou známe jen jejich jména, nikoli však životní osudy a přesná data.


Hinduismus


Podle dnešního stavu poznání – výzkum duchovních dějin Indie není ještě ukončen a ani všechna příslušná indická díla nejsou ještě přeložena do evropských jazyků – je přesto možné rozdělit tyto dějiny do několika hlavních období, která jsou zcela zřejmá.


První takové období můžeme klást do let přibližně mezi rok 1500 až 500 př.Kr. a lze je podle souboru spisů, kterým vděčíme za znalosti o této době a jež jsou souborně označovány jako védy označit jako období védské.


 


Nejde přitom o jedinou knihu, nýbrž o celou literaturu, která byla vytvořena v nejrůznějších dobách mnoha neznámými autory v zásadě v průběhu celého uvedeného období, avšak zahrnuje mýtické a náboženské myšlenky, které jsou ještě starší. „Véd“ znamená náboženské, teologické vědění, což v nejstarších dobách znamenalo totéž co soubor všeho vědění, které je hodno zapsání. Rozsahem jsou védy asi šestkrát větší než bible.


 


Rozlišují se čtyři oddíly védů, které se i jednotlivě nazývají véd:


Rgvéd  -  véd veršů, vědění o chvalozpěvech


Sámavéd -  véd písní, vědění o melodiích


Jadžurvéd  -  véd obětních výroků, vědění o obětních formulích


Atharvavéd  -  véd atharvanu, vědění o magických formulích .


Tyto védy jsou příručky starých indických kněží, kteří v nich uchovávali vše to, co je potřebné pro náboženské obětní rituály, tj. hymny, výroky, formule atd. Protože při obětních úkonech byla nutná účast čtyř kněží, tzv. vyvolavače, zpěváka, obětníka a vrchního kněze, existují čtyři védy, pro každou z těchto kněžských funkcí jeden.


 


Každý z védů je rozdělen do čtyř oddílů. Jsou to:


            mantry  -  hymny, modlitební formule


bráhmany  -  návody ke správnému používání těchto formulí při modlitbě, zaklínání a  obětování


            áranjaky  -  „lesní texty“, tj. texty určené poustevníkům žijícím v lesích


            upanišady  -  „tajné nauky“, jež jsou z filozofického hlediska nejzajímavější.


            Ale možná jsou i jiná členění védů.


 


Věřící hind připisuje těmto spisům kanonickou platnost, tzn. považuje je za božská zjevení a nedotknutelné pravdy.


První hlavní období indické filozofie, nazvané podle védu, se dělí do tří údobí podle doby vzniku jeho jednotlivých částí:


ü      období starovédské čili doba hymnů, zhruba 1500 – 1000 př.n.l.


ü      období postvédské, obětní mystiky, přibližně 1000 – 750 př.n.l.


ü      období upanišad, asi 750 – 500 př.n.l.


 


Neortodoxní systémy: Všechny myšlenkové systémy, jež popírají autoritu védů a nepovažují je za jediné a božské zjevení, jsou souhrnně označovány jako neortodoxní (nepravověrné) systémy. Proti nim stojí systémy ortodoxní, pokládané za slučitelné s védským učením. Neortodoxních systémů existuje velké množství. Tři z nich, materialistická filozofie čárváka a dvě nová náboženství, džinismus a buddhismus.


Buddhismus


Je nábožensko-filosofický systém, který vznikl v 6. – 4. st. př.n.l. v severní Indii. V průběhu historického vývoje se stal jedním z nejrozšířenějším náboženstvím hlavně v zemích střední, jihovýchodní a východní Asie. Jako všechna indická náboženství přejal buddhismus víru v karmu a ve stěhování duší. Vlastním zakladatelem buddhistického učení o utrpení, které buddhismus chápe jako vlastní podstatu života; hlásá cesty k jeho překonání a k dosažení konečného cíle, tzv.nirvány, tj. stavu, kdy končí koloběh převtělování a tím také utrpení. Jako náboženství se rozpadl na dva hlavní směry. Na raný buddhismus – hínajána a na mladší buddhismus – mahájána.


 


Buddhovo-učení
Buddha zcela jasně a přímo vysvětlil, co je skutečné a co podmíněné. Toto pochopení nám umožňuje prožívat trvalé štěstí. V buddhismu neexistují žádná dogmata a každé tvrzení si je možné (a potřebné) ověřit. Díky meditaci se intelektuální pochopení stává prožitkem. Dodatečné metody umožní upevnit stavy vědomí, kterých již bylo dosaženo. Cílem Buddhova učení je plné rozvinutí všech skrytých kvalit těla, řeči i mysli.


Jsou důležité 4 pravdy:


ü      Všechno žití je strast


ü      Veškerá strast má příčinu žádostivosti a touhy


ü      Odstranění žádostivosti a touhy vede k odstranění utrpení – k nirváně


ü      Cestou k probuzení a osvobození je tzv. stezka pravého života – stezka = nezabíjej živé, neber, co ti nedávají, nemluv nepravdu, nepij opojné nápoje a nebuď necudný


Džinismus


Je nábožensko-filosofické učení, ontologicky pluralitní, které vzniklo asi v 6. st. př.n.l. Při metafyzické i etické svébytnosti převzal některé prvky staršího bráhmanismu. Filosoficko-náboženským jádrem džinismus je předpoklad dvou věčných, nikým nestvořených podstat světa; džívy a adžívy. Dualistické schéma duše oživující neživou hmotu se promítá do principu karmy, podle něhož se duše převtěluje tak dlouho, dokud se zcela neočistí od následků. Cílem života je podle džinismus vyproštění duše z koloběhu převtělování dosažením nirvány.


Zakladatel byl Mahábíra. Podle něj se za čas na Zemi objeví někdo z džinů, který spasí svět – Mahábíra byl považován za prvního.


Materialismus čárváka


Není jisté, zda označení „čárváka“ pochází od stejnojmenného zakladatele tohoto hnutí anebo zda má nějaký jiný kořen. Pod tímto jménem se shrnuje škola myslitelů, kteří napadají nejen bráhmanské náboženství, nýbrž náboženství vůbec a holdují hrubému materialismu, tj. vyznávají přesvědčení, že existuje pouze hmota a že všechny duchovní děje lze převést na materiální. Náboženství i kněze stíhají posměchem a jako metafyzickou nehoráznost odmítají všechnu filozofickou či náboženskou spekulaci, jež překračuje materiální danost. Souhrnný výklad nauk čárváka podaný jejich zastánci se sice nedochoval, avšak spolehlivý obraz o tomto učení si můžeme učinit z citátů v jiných dílech.


Čína


Čína je vedle Indie druhým kulturním okruhem, z něhož se nám dochovaly dokumenty filozofického myšlení přibližně stejného stáří. Rovněž Čína tvoří svou rozlohou, počtem obyvatel a svérázem svět pro sebe, který bychom mohli srovnávat spíše s Evropou jako celkem než s jednotlivými evropskými zeměmi, neboť Evropě se Čína podobá rozmanitostí svého klimatu, krajiny i jazyků. V období zlatého věku – vznik důležitých systémů učení: JIN a JANG - svět je vykládán podle dvou principů → JIN - (země, ženský prvek, tma, smrt, sever), JANG - (nebe, mužský prvek, světlo, život, jih) .


Neokonfucianismus


Je idealistická škola čínské filosofie, navazující na původní konfuciánství a zformovaná v podstatě v období Sung. Na rozdíl od raného konfucianismu, v němž převládaly eticko-politické koncepce, orientoval se také na ontologii, přírodní filosofii a kosmologii. Za hlavní představitele je považován Ču Si. ,,Kniha proměn“ – základní text, první zmínky o dualismu, o 2 základních přírodních silách – JIN a JANG


Konfucianismus


Zakladatel Konfucius; zabýval se zejména etikou, kterou pojímal zároveň jako teorii vlády a uspořádání společnosti. Základním pojmem je norma společenských povinností a cílem sladění zájmů individua a společnosti. Čínskou tradicí je Konfucius považován za prvního čínského filosofa a největšího mudrce všech dob. Je také autor vysvětlivek ke Knize proměn. Jeho filosofie je zaměřena na etiku. Konfuciem se nechal později inspirovat I. Kant v kategorickém imperativu.


Taonismus


Zakladatel Lao-c‘; staročínský filosof, legendární zakladatel a uctívaný hrdina čínského taoismu. Údajně autor knihy „Kniha o tao a ctnosti“, obsahující cenné rysy dialektického vidění světa. Tao je rozum, cesta ke spáse, zaměřeno na jednotlivce, směřuje k souladu s přírodou.



03.03.2009 16:22:24 | Autor: Tomáš Lörincz | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod