« Úvod | Nové stránky »

ZSV - 4A

Sofisté a Sokrates



Sofisté


Řecké slovo "sofistai" znamená "učitelé moudrosti". Zprvu mělo také jen tento význam, bez jakéhokoli negativního odstínu. Sofisté putovali jako potulní učitelé od města k městu a za příslušnou odměnu vyučovali nejrůznějším uměním a dovednostem, zvláště výmluvnosti. Nebyli to tedy filosofové ve vlastním smyslu, nýbrž praktici a jako všichni praktici nepřikládali velký význam teoretickému poznání. Tato okolnost spolu s vylíčenou situací filosofie způsobila, že většina sofistů si brzy osvojila názor, že objektivní poznání není vůbec možné. Tomu napomáhalo i to, že stoupající úroveň vzdělání umožnila širším vrstvám seznámit se s cizími národy, mravy a náboženstvím, a tím byly přirozeně dosud neotřesené předsudky rozkolísány. Neexistuje-li ale žádná objektivní míra, která by umožnila rozhodnout, kdo má v určité otázce pravdu, půjde pak právě o to, komu je za pravdu dáno, to jest kdo umí své stanovisko nejobratněji prosadit.


 


Popření objektivních měřítek pro pravdu a spravedlnost spolu s faktem, že sofisté za své vyučování pobírali nemalý plat (zatímco Řekové prací pro výdělek pohrdali), vedlo záhy k tomu, že jméno "sofista" získalo poněkud pochybný přídech, který na něm, zvláště v důsledku boje, který proti nim vedl Platón, lpí dodnes.


Představiteli této školy jsou : Prótagorás a Gorgias


Protagorás


Byl nejvýznamnějším sofistou, který žil přibližně v letech 480 - 410 př. Kr. Putoval po celém Řecku a jako jeden z prvních učil umění, jak v právnictví a politice přesvědčivě prosazovat svou věc; získal tím, zvláště v Athénách, slávu a bohatství. Nejslavnější a dodnes příslovečný Protagorův výrok zní: "Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou." Tím je řečeno: neexistuje žádná absolutní pravda, nýbrž jen pravda relativní, není ani objektivní pravda, nýbrž jenom pravda subjektivní, pravda právě vzhledem k člověku. A zdá se, že Protagoras svou větu mínil tak, že mírou je nikoliv "člověk vůbec" - to by byl stále ještě jistý druh všeobecné míry -, nýbrž konkrétní, jednotlivý člověk, který větu pronáší. Jedna a táž věta může být jednou pravdivá a jindy nepravdivá podle toho, kým a za jakých okolností je vyslovena. Svou nauku Protagoras opíral o Herakleitův "věčný tok" a o jeho zákon jednoty protikladů. Protagorova skepse neušetřila ani náboženství. Jeden jeho spis měl podle antických pramenů začínat větou, že o bozích nelze vědět, ani zda jsou, ani zda nejsou; na to, abychom to mohli zjistit, je věc příliš temná a náš život příliš krátký. Protagoras byl obžalován z bezbožnosti a vypovězen z Athén.


Gorgiás


Žil zhruba v téže době. Ve spise "O nejsoucnu neboli o přírodě" dokazoval s důvtipem, vyškoleným Zenonovou dialektikou, že za prvé nic neexistuje, za druhé, kdyby něco existovalo, nemohli bychom to poznat a za třetí, i kdybychom to mohli poznat, nemohli bychom to jiným sdělit. Dále lze skepsí sotva dojít. Pohnutý život a skeptické názory však tomuto sofistovi zřejmě prospívaly na zdraví, neboť se Gorgias prý v plné síle dožil 109 let.


 


Je-li tedy názor Protagorův noetickým relativismem, dle kterého veškeré poznání závisí na vztahu vnějšku k poznávajícímu jedinci, hlásá Gorgias přímo rozumový nihilismus. Naproti smělému rozmachu filosofie ionské i pythagorské a nauk s nimi souvisejících lze sofistiku charakterizovat jako první období řecké skepse. 


Ovšem ojedinělé a roztroušené skeptické prvky nacházíme také již u myslitelů předchozích. Nauky o smyslových klamech, o neustálém toku všech věcí, o neexistenci pohybu, o nesrovnalosti poznání smyslového a rozumového a pod. mimovolně budily u každého myslícího jedince náladu skeptickou. Avšak tyto podněty ve vlastní povaze řecké filosofie položené nebyly by samy vyvodily řecké sofistiky. Spíše veřejný význam každého jednotlivce vedl k praktickým požadavkům ve smyslu hbitosti v řečnickém umění a dialektické dovednosti, čemuž se snažili sofisté vyhovět.


Sokrates


Jeho život


Sókrates se narodil okolo roku 470 jako syn sochaře a porodní báby v Athénách. Své rodné město opouštěl jen tehdy, když se zúčastnil polních tažení, při nichž vynikal statečností a schopností snášet námahu. Povolání svého otce, kterému se vyučil, však brzy opustil a právě tak zanedbával svou rodinu - příslovečnými se staly výčitky jeho ženy Xantipy - aby se mohl zcela věnovat novému způsobu vyučování, k němuž se cítil povolán.


Prostě, téměř nuzně oblečen se den co den procházel po athénských ulicích a náměstích. Obklopoval ho pestrý průvod žáků, mezi nimi mnoho mladíků z předních rodin města. Vyučoval bezplatně a živ byl z pohostinnosti svých žáků a přátel. Vyučování tvořil pouze rozhovor, hra otázek a odpovědí. Sókrates se neobracel jen na své žáky, ale rád oslovoval i nahodilé kolemjdoucí, příslušníky všech vrstev. Začínal zpravidla nevinnými otázkami, které stále prohluboval, a nepolevil, dokud nepřivedl rozhovor k obecným filosofickým otázkám jako: Co je zdatnost? Jak se dobereme pravdy? Která ústava je nejlepší? Přitom svého partnera zaháněl stále více do úzkých tak dlouho, dokud vyčerpán nepřiznal své nevědění – to byl výsledek, kterého chtěl Sókrates dosáhnout.


 


Metoda, které při rozhovorech užíval, byla dvojího druhu. Především to byla jeho známá ironie, kterou se snažil odkrýt omyl ve výpovědích a názorech těch, kdo s ním rozmlouvali, potlačit nesprávné mínění a ponížit intelektuální aroganci. Užíval jí přirozeně zejména proti sofistům Druhá metoda byla povahy pozitivní, Sókratova maieutika, pomocí které vyhledával pravdu a po způsobu umění své matky (porodní báby) pomáhal jaksi duchu těch, se kterými rozmlouval, aby z nich dostal (porodil) správné názory.


 


Sókrates byl jednostranný dialektik, který se chtěl stýkat s lidmi, nikoli s přírodou. Vlastní příčinou, proč naprosto nedbal vnějšku, byl fakt, že se dovedl úplně zahloubat do sebe, ve vlastní nitro.  Ačkoliv byl stále mezi lidmi, sám sobě zcela postačil. Byly okamžiky, kdy v zamyšlení na veřejné cestě se zastavil a přemítal, dokonce podle jednoho vypravování v bitvě u Potidaje stál v takovém zadumání od východu slunce až do jeho západu. V takových chvílích se Sókrates domníval, že ve svém nitru slyší jistý hlas, který nazýval daimónion. Vnitřní hloubavý život Sókratův byl tak intenzivní, že i víra v božská znamení, kterou choval, se u něho proměnila v pochod vnitřní, subjektivní.


 


Pro pochopení jeho dalších osudů je nezbytná znalost politické situace v tehdejších Athénách. Ústava tohoto města byla velmi demokratická. Ovšem když mluvíme o řecké demokracii, nesmíme nikdy ztratit ze zřetele, že masa obyvatelstva, v Athénách např. více než polovina počtu obyvatel, byli bezprávní otroci. Z výnosu jejich práce vyrůstal blahobyt ostatního obyvatelstva. Všechno, co u řeckých spisovatelů čteme o různých formách ústavy, se vždy vztahuje na tuto menšinu svobodných občanů. Nikoho nenapadlo pochybovat o spravedlnosti otroctví. Předešleme-li toto omezení, lze říci: Demokracie byla v Athénách provedena s takovou důsledností, že její zásady byly až přepjaté. A jako přepjatá, ba jako principiálně nesprávná se tato forma také jevila jejím protivníkům, straně aristokratické. Zvláště v době téměř třiceti let trvající války peloponéské (431 – 404 př.Kr.), kdy šlo o to, aby se všechny síly Athén spojily proti spartskému nepříteli, zuřil v Athénách rozhořčený stranický boj mezi  vládnoucími demokraty a těmi, kteří vskrytu považovali aristokratickou ústavu Sparty za lepší. Sókrates, přestože se aktivně na politice nepodílel, platil za mluvčího aristokratické strany, přesněji za toho, kdo této straně poskytoval duchovní výzbroj.


 


Když Athény podlehly, došlo k dočasnému svržení demokratické vlády. Když ale po novém převratu demokracie nakonec přece jen nabyla vrchu, byl Sókratův osud zpečetěn. Byl postaven před soud kvůli bezbožnosti, že kazí mládež, což byla žaloba naprosto neoprávněná. Jeho smělá obhajoba se nám zachovala v Platónově podání. Sókrates byl odsouzen k smrti a musel vypít pohár jedu, podle tehdy obvyklého způsobu popravování. Odmítl prosit o milost. Odmítl útěk, k němuž mu byla poskytnuta příležitost. Bylo mu 70 roků. Zdálo se  mu nesmyslné opustit Athény a žít v exilu. Ani nechtěl uprchnout svému osudu. Jímavé vylíčení jeho smrti čteme v Platónově „Faidónu“


Jeho učení


Získat správný obraz o Sókratově filosofii ze zachovaných zpráv - především Platónových, Xenofóntových a Aristotelových, neboť Sókrates nezanechal nic písemného - se ukázalo jako jeden z nejobtížnějších úkolů dějin filosofie. Všechny bezpečné poznatky byly získány nepřímou metodou, na základě zpětného usuzování. Ukázal se tak alespoň názorný obraz tzv. sókratovské metody, na níž náš výklad v podstatě omezíme.


 


Sám vždy rozmlouval o tom, co se týkalo člověka, a zkoumal, co je zbožné a co bezbožné, co je krásné a co ošklivé, co je spravedlivé, co nespravedlivé, co je to rozumnost a co šílenství, co je statečnost a co zbabělost, co je stát, co je státník, co je vláda nad lidmi a co je vládce. O těchto věcech se tedy pouštěl do hovoru a o jiných, jejichž znalost podle jeho názoru činí lidi dokonalými.


 


Byl to ale zvláštní druh rozhovoru a poučení, kterého Sókrates používal. Obvyklý vztah, kdy žák se ptá a učitel odpovídá, je u něho obrácen. Sókrates je tím, kdo se táže. Často svou úlohu srovnával s uměním babickým (maieutikou), povoláním své matky, a říkal, že jeho úlohou není moudrost rodit, nýbrž pouze pomáhat při zrození myšlenek druhým. Do své metody pojal mnohé z dialektiky sofistů, jejichž logickými kousky a úskoky nijak neopovrhoval. Se sofisty má společné také to, že jeho zájem se obrací výhradně k člověku a pomíjí spekulaci o přírodě.. A též výsledek, k němuž zpravidla dospívá a jenž je vyjádřen v jeho slavné větě "Vím, že nic nevím", se podobá jejich učené skepsi.


 


A přece prý tohoto muže, který o sobě stále tvrdil, že nic neví, delfská věštírna označila za nejmoudřejšího z Řeků a jeho vystoupení znamená jednu z nejzávažnějších revolucí v dějinách filosofie. Zdravý instinkt muže z lidu mu nedovolil spokojit se s pouhou dialektickou hrou, která dokáže všechno a nic a nakonec vede ke zničení každého měřítka. Cítil, že v sobě má vnitřní hlas, který ho vedl a zdržoval od nesprávného jednání. Nazýval ho daimónion, svědomí (doslova "božské").


 


Jeho nauka je rozdvojena. Na jedné straně byl hluboce náboženským člověkem, který považoval povinnosti vůči bohům za základní povinnosti člověka, ale tichý, nikdy neutichající hlas svědomí nedovedl dále odůvodnit. Na druhé straně je pro něho zdatnost (ctnost) totožná s rozumovým nahlédnutím. Stejně jako je nemožné dělat to, co je správné, když to neznáme, tak je dle Sókrata nemožné to nekonat, pokud to známe. Protože pak každý dělá jen to, co je pro něho nejlepší, a mravně dobré je právě toto, stačí lidi o pravé zdatnosti (ctnosti) poučit, aby se zdatnými stali. Toto spojení zdatnosti s věděním je to, co Sókratova nauka přináší nového. Odkrýváním nevědění chce člověka přivádět k sebezkoumání a k ponoření do sebe. Připomíná mu starý řecký výrok: Poznej sám sebe! Když budou lidé návratem k sobě samým a uvažováním o sobě přivedeni k poznání mravní ubohosti a slepoty, ve které dosud žili, dospějí k hledání a touze po mravním ideálu.


 


Sókrates se nikdy neobrací na obecnou, neuchopitelnou masu lidí, nýbrž vždy jen na tělesně přítomného jednotlivce. Sókrata je třeba chápat jako vzdělavatele vedeného vírou v člověka a láskou k němu, nikoliv jako učitele všeobecných pouček. Musela z něho vycházet nesmírně burcující moc, neklid, který se už nikdy neutišil. Jak hluboce musela jeho osobnost působit na okolí, lze poznat ze slov, která Platón vkládá do úst Sókratovu žáku Alkibiadovi v Hostině (Symposion). Další jeho krédo je „Poznej sám sebe“ – podle Sókrata člověk sám sebe poznat může.


Sókratova etika – celý život se snažil dosáhnou ,,areté“ (ctnosti, zdatnosti), usiloval o dobro, mravní hodnoty, měli bychom se řídit svým daimóniem



03.03.2009 16:27:56 | Autor: Tomáš Lörincz | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod