« Úvod | Nové stránky »

ZSV - 6B

Stát


- stát je organizované společenství lidí, žijících trvale na určitém ohraničeném území


- na vznik státu není jednotný názor, existuje několik teorií:


Ø      náboženská teorie představuje nejstarší výklad o vzniku státu, tato teorie vychází z božského původu státu, respektive panovníka, který v něm vládne


Ø      patriarchální teorie vychází z představy, že stát vznikl z rodiny, jejím postupným rozšiřováním


Ø      mocenské pojetí státu chápe stát jako vládu silnějšího nad slabšími, předpokládá, že lidé jsou od malička náchylní k vládnutí nebo ovládání


Ø      smluvní teorie tvrdí, že právním důvodem vzniku státu je smlouva mezi lidmi, na základě smlouvy lidé zrušili přirozený stav, zorganizovali se a založili stát


- stát bývá chápán jako politická organizace společnosti


- území státu zahrnuje suchozemský prostor, plochu vnitřních i pobřežních vod, prostor pod nimi a vzdušný prostor nad nimi


- obyvatelstvem státu rozumíme všechny osoby, které obývají určité území a spadají pod státní moc


Charakteristické znaky státu


Ø      soustava orgánů vykonávajících státní moc a správu (státní aparát)


Ø      ohraničené území, na které se vztahuje působnost státních orgánů


Ø      občané (obyvatelstvo)


Ø      ozbrojená moc (policie, vojsko)


Ø      právní subjektivita – způsobilost samostatně vystupovat v právních vztazích, např. při uzavírání smluv


- všechny uvedené náležitosti mohou mít i organizované pospolitosti uvnitř státu, to jsou obce a vyšší samosprávné územní celky (kraje, oblasti země, provincie)


- pouze stát má ještě další charakteristický znak – státní suverenitu, svrchovanost


Ø      vnitřní suverenita bývá někdy omezována působením politických stran, nátlakových skupin - lobbistů


Ø      vnější suverenita je někdy zpochybňována „díky“ ekonomickým, politickým, vojenským a bezpečnostním závislostem na jiných zemích


- obce a vyšší samosprávné uzemní celky jsou součástmi státu a podléhají v některých záležitostech jeho řízení


 


Stát není podřízen žádnému vyššímu orgánu. Může však dobrovolně převzít závazky vyplývající z členství v nadstátních organizacích (NATO, EU..)


Občanem státu se člověk stává narozením. Mezi obyvateli mohou být i cizinci. Jako občan je každý podřízen příslušným mocenským orgánům svého státu. Platí daně a poplatky, vykonává vojenskou službu… Na druhé straně jsou občanské povinnosti vyváženy výhodami (stát se stará o bezpečnost občanů, organizuje zdravotní péči a vzdělávací soustavu, chrání ŽP…)


Formy státu:


podle toho, kdo vykonává státní moc – demokracie, diktatura


podle toho, kdo stojí v čele státu – teokracie, monarchie, republika


Demokracie


- je státní forma, která umožňuje všem plnoprávným občanům účast na správě a řízení státu. Jejich účast může být bud´ přímá nebo nepřímá. V přímé demokracii mohou např. formou referenda (plebiscitu, lidového hlasování) rozhodovat o státních záležitostech. Přímá demokracie byla např. ve starořeckých městských státech. Demokracie nepřímá (zastupitelská) umožňuje občanům volit své poslance, kteří vykonávají státní moc za své voliče. Protikladem demokracie je diktatura, řecky vláda lidu – mnohoznačný termín, jímž se zpravidla označuje politický princip založený na účasti lidu na řízení společnosti, podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů. Termín poprvé použil ve starém Řecku Hérodotos ve významu (na rozdíl od monarchie a oligarchie) vlády mnohých, charakterizované zejm. jako rovnost před zákony. Platón považoval demokracii za slabou, protože je v ní vláda rozdrobena; zdůrazňoval její nivelizační roli a charakterizoval ji jako rovnost stejně rovných i nerovných. Aristotelés pojímal demokracii jednak jako vládu mnohých (ve shodě s Hérodotem), jednak jako špatnou formu zřízení, které na rozdíl od politeie upřednostňuje prospěch chudých, nikoli všeobecný prospěch. Nejednoznačnost aristotelského pojetí demokracie (její pozitivní i negativní smysl) se udržela až do 18. století. Pro moderní chápání demokracie je rozhodující období 1780 – 1800, kdy během Velké francouzské revoluce začala být demokracie (a slovo demokratický) chápána jako výraz sociální a politické síly, hnutí (nikoli pouze jako forma zřízení). Nové pojetí zevšeobecnělo v 19. stol. Ve 20. stol. stálo proti sobě pojetí demokracie liberální (založené na myšlence trhu a osobní svobody) a marxistické (založené na uskutečnění socialismu a komunismu). Moderní liberální demokracie je založena na třech komplexech všeobecných principů:


ü      tradiční občanská práva


ü      předpoklad, že státní moc vychází z lidu, který ji ustanovuje a kontroluje a ukládá jí odpovědnost vůči všem občanům; předpokladem demokratické moci je ústavnost vlády, zákonodárství, zákonnost správy a nezávislé soudnictví (viz. též dělba moci)


ü      vůle lidu je uplatňována všeobecnými, přímými a tajnými volbami, vedoucími v zastupitelské demokracii k lidovému zastoupení. Demokracie není jen označením politického systému, nýbrž je spjata s hodnotami (svoboda, rovnost) a se způsoby jednání (tolerance, ochota ke kompromisům). Na základě způsobu vlády lidu se rozlišuje demokracie přímá a zastupitelská.


Teokracie


- je stát, pokládaný za výtvor boha. Osoba, která stojí v čele státu, je považována za vykonavatele boží vůle, vládne z boží milosti. Např. egyptský faraón byl podle těchto představ synem a zároveň vtělením boha Ra. Z jeho božského původu se odvozovalo i jeho oprávnění k vládě; bohovláda – autokratický systém panství založený na ovládání mocenských struktur státu kněžstvem resp. církví. Může nabývat různých forem, od starověkých teokratických despocií, spravovaných kněžským aparátem, v jehož čele stál panovník ztělesňující božstvo, přes středověké monarchie, vyznačující se dominancí církevní moci nad mocí světskou až po současné státy přímo řízené církevní hierarchií. Svůj původ má již v předstátní kmenové  organizaci. Vládce je podle ní odpovědný pouze Bohu; je zároveň výrazem boží moci a božího řádu na Zemi.


Monarchie


- je stát, jehož nejvyšší představitel, monarcha, vládne doživotně svým jménem. Rozlišujeme monarchii absolutní a konstituční. Ve světe má však monarchie mnoho podob. Anglická je odlišná od té japonské apod.


 


Protikladem monarchie je republika (z latinského res publica = věc veřejná). Republiky mají zpravidla demokratický charakter. Jestliže uchvátí moc osoba nebo skupina osob a vládne neomezeně, potom mluvíme o diktatuře, totalitě, despocii nebo tyranii.


Diktatura


- vláda příkazů – neomezená vláda jednotlivce (diktátora), skupiny či strany; monopolizace moci ve státě, a to buď v rámci ústavních zákonů, nebo násilím. Diktatura má své kořeny v orientální despocii a v řecké tyranidě, od kterých se však podstatně odlišuje. V římské republice byla mimořádným úřadem k vyřešení naléhavých problémů (viz též diktátor). Většinou se rozlišují dvě formy diktatur: ústavní, koncentrující moc v mezích zákona (smyslem jejího zavedení je urychlení určitých procesů ve státě), a protiústavní, neomezená, revoluční diktatura, která je sama sobě zákonem. Ve 20. stol. se uplatnily tři typy protiústavní diktatury:


Ø      diktatura tradičně křesťanské orientace (F. Franco, A. Salazar, A. Pinochet)


Ø      diktatura socialistické provenience (marxistická diktatura proletariátu – SSSR aj. komunistické státy)


Ø      diktatura vzešlá z nacionalismu (fašistický typ diktatury – A. Hitler, B. Mussolini).


 


státy podle rozvržení výkonu moci:


ü      centralizované – stát je řízen z jednoho centra


ü      decentralizované – značnou část státní moci a správy mají samosprávné územní celky


 


státy podle struktury:


ü      jednotné (unitární) – stát má jedno řídící centrum


ü      složené – stát je svazkem dvou nebo více státních celků, podle stupně samostatnosti svých členských států je složený stát bud´ federací nebo konfederací


Federace


- je pevný svazek států. Členské státy federace nevystupují v mezistátních vztazích samostatně, nemají mezinárodněprávní subjektivitu. Federace jako celek je jediným subjektem mezinárodního práva. Má jednotnou měnu, armádu, zahraniční politiku. Např. USA, SRN


Konfederace


- je volný svazek států, v němž každý stát je samostatným subjektem mezinárodního práva. Ústředním orgánům konfederace ponechává jen tolik pravomoci, kolik považuje za účelné. Konfederace bývá přechodným sdružením států, kdy se bud´ federace rozpadá na samostatné státy (např. sdružení některých států SSSR v SNS), nebo naopak unitární státy se sdruží nejdříve v konfederaci s cílem dosáhnout později vytvoření federace. Např. USA prošly takovým vývojem.


 


 


03.03.2009 16:33:32 | Autor: Tomáš Lörincz | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod