« Úvod | Nové stránky »

ZSV - 7B

Teorie práva



Právo je soubor právních norem, tj. příkazů, zákazů a dovolení (obecně pravidel), jimiž právotvorné společenství upravuje přípustné jednání a vzájemné vztahy svých členů.


Právem v širším slova smyslu je každý takový soubor pravidel; jsou jím např. i pravidla, která platí mezi vězni v téže cele. Právem v užším slova smyslu jsou však pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje stát. V právním státě má stát mocenský monopol, tzn. pouze stát smí prostřednictvím svých orgánů vynucovat dodržování práva. Pravidla, která stát nevynucuje, např. obyčeje, křesťanské Desatero, pravidla slušného chování, ale ani církevní právo, právem v užším smyslu nejsou.


ü      právo přirozené (ius naturale) - existuje nezávisle na státě, vzniká a vyvíjí se ve společnosti. Jde o souhrn principů, které jsou adekvátní dosaženému stupni vývoje společnosti. Předchází pozitivní právo (je prepozitivní).


ü      právo pozitivní (ius pozitivum) - je dané státem, je to právo platné. Pozitivisté rozlišují právo a morálku. Utopická představa ® kdyby nebylo protizákonného jednání, nemuselo by existovat pozitivní právo. Pozitivní právo je tedy předem dáno, jsou to předvídatelná pravidla, která se vynucují, tzn. že protiprávní jednání je postihováno.


 


Existuje i jiná možnost dělení práva:


ü      právo objektivní - systém pravidel chování, které uzná (sankcionuje) stát a vymezuje jej


ü      právo subjektivní - možnost chování, která je zaručena normami objektivního práva. Je však rozdíl mezi subjektivním právem a vlastním chováním (např. mohu, ale nemusím jít volit). Stát má ale povinnost zajistit mi tuto možnost. Jestliže nemám svobodu vůle, nemohu být za své jednání postižen (taková úprava je disfunkční - např. zákon neumírat). Subjektivní právo předchází normativní úpravy. Pokud by zákonodárce postupoval proti subjektivnímu právu, jednal by protiprávně (např. vzít ženám volební právo). Ne vždy ale musí subjektivní právo vyplývat ze zákona (je zaručeno, ale nemusí vyplývat). Souhrn norem upravujících subjektivní právo (vlastnictví, dědictví)se nazývá právní institut.


Právní řád


Právní řád je souhrn všech právních předpisů ve státě. Všechny předpisy nejsou však stejně důležité. Jejich důležitost neboli právní síla vyplývá z toho, který státní orgán je vydal a jak se nazývají. Parlamentem odhlasovaný zákon má větší síla než vyhláška, vydaná ministerstvem k provedení některého zákona.


Na základě poznatků o různé právní síle jednotlivých předpisů je založena descendenční neboli sestupná teorie právního řádu. Podle ní je právní řád uspořádán stupňovitě, můžeme si jej představit jako pyramidu. Na jejím vrcholu jsou předpisy nejvyšší právní síly: ústava a ústavní zákony.


Právní vědomí – znalost a vědomí dodržovat právní řád


Právní norma – je ve státním právním řádu závazné pravidlo chování, vydané příslušným státním orgánem v předepsané formě. Dodržování právní normy je většinou vynutitelné státní mocí.


Specifické rysy právních norem


ü      Závaznost. Pravidlo chování je závazné. Nezávazné pravidlo je rozporem v přídavném jménu (contradictio in adjectio). Právo je výlučným normativním systémem, který má jednotící charakter ve společnosti. Omezuje alternativy možného lidského chování. Je spojeno se státním uznáním (státní autoritou) - norma je uznána nebo přímo vytvořena státem (stát nemusí být vždy tvůrcem - např. obyčeje, mezinárodní normy) a musí mít obsahový znak. Existují také quasi normy, které jsou ustanoveními hodnotící povahy (např. - ČR je nejlepší na světě), a dále pak doporučující normy, které doporučují, co dělat, a nemají normativní charakter.


ü      Formální určitost. Stát uzná normy v určité právní formě. Tou je rozuměn pramen práva, jakási vnější forma práva. Právní normou je jen taková norma, která je obsažena ve státem uznaném prameni práva (např. zákon, precedent, právní obyčej,...).


ü      Obecnost. Právo platí pro všechny na území státu (princip teritoriality, opakem je princip personality - právo vázané na osoby). Neznamená to, že by se každá norma týkala každého (někdy však ano - vymezení „každý je povinen,... nikdo nesmí,...“), častěji je konkrétnější (občané, vojáci, studenti), neboť se předpokládá, že se každý může ocitnout v určité roli.


ü      Vynutitelnost. Jestliže stát normu uzná, měl by ji vynucovat. Stát donucuje ke splnění povinnosti. Normy, které nemají sankci, jsou imperfektní (neúplné, nedokonalé).


Struktura právních norem


            Je trojčlenná - hypotéza (H) ® dispozice (D) ® sankce (S).


Hypotéza je logickou strukturou právní normy. V hypotéze najdeme podmínky, které musí nastat, aby pravidlo fungovalo a mohlo se uplatnit na jednotlivé případy (najdeme v ní adresáty norem, právní skutečnosti = okolnosti, se kterými právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, např. narození člověka, uzavření smlouvy,...). Jádrem normy je dispozice, vlastní pravidlo chování. V dispozici nalezneme mody chování (příkaz, zákaz, dovolení) a z hlediska adresáta oprávnění a povinnost. Sankce je újma za porušení povinnosti (je u norem zakazujících a přikazujících). Ve vztahu H®D®S se jedná o implikaci jestliže ® pak ® jinak.


ü      Zákonné právní normy (základní - prvotní)


Ø      Ústava + ústavní zákon (LZPS)Z


Ø      Základní zákonná opatření


ü      Podzákonné právní normy (prováděcí )


Ø      Vládní nařízení


Ø      Vyhlášky ministrů


Ø      Vyhlášky ostatních nižších orgánů


- podrobně upravují zákonné normy (ne však nad rámec zákona)


Druhy právních norem


            Platí - norma nižší právní síly nesmí odporovat normě vyšší právní síly, norma může být měněna, nebo rušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly. V rámci vnitrostátního práva dělíme normy na ÚSTAVNÍ, ZÁKONNÉ, PODZÁKONNÉ.


Ø      zakazující – trestní zákon


Ø      přikazující – daňové zákony


Ø      opravňující – umožňují volbu určitého chování (smluvní pokuta)


Ø      kogentní (donucující) – bezvýhradně závazné (trestní právo)


Ø      dispozitivní (podpůrné) – relativně nezávazné = dovoluje účastníkům


Právní normy podle obsahu: Trestní, rodinné, občanské, obchodní, pracovní, správní …… Platnost právních norem – dnem schválení a podepsání právní normy


Účinnost právních norem – schopnost p. n. vyvolávat účinky sledované zákonodárcem


·        s okamžitou účinností (dnem vyhlášení)


·        s pozdější účinností (k určitému dni)


·        přímo ze zákona (15. dnem po vyhlášení)


Vacatio legis (prázdniny zákona) – období mezi platností a účinností zákona


Legislativa


Je tvorba právních norem 


Působnost právních norem – v jakém rozsahu lze aplikovat právní normy na konkrétní případy:


·        osobní – kterých osob se týká


·        územní – na kterém území platí


·        časová – časové rozmezí (období účinnosti) právních norem


·        věcná – čeho se týká


Právní subjektivita – způsobilost mít práva a povinnosti (vzniká narozením) Nasciturus - dítě nenarozené, ale počaté (může dědit)


Způsobilost k právním úkonům – způsobilost svým jednáním zakládat, měnit nebo rušit právní vztahy.


ü      od 15 let – z hlediska pracovního práva


ü      od 16 let – z hlediska soudního souhlasu (vdát se)


ü      od 17 let – branná povinnost


ü      od 18 let – v plném rozsahu


Právní předpisy


Právní předpisy tvoří a vydávají státní orgány uzákoněným postupem a předepsané písemné formě. Tvorba právních předpisů se nazývá legislativa. Neznalost právního předpisu nikoho neomlouvá. Proto vychází Sbírka zákonů České republiky, ve které se uveřejňuje ústav, ústavní zákony, zákony, zákonná opatření, důležité vyhlášky, mezinárodní smlouvy. Zrušovací ustanovení se nazývá derogační klauzule. Novelizace – změny a doplňování nějakých informací. Poslední věta obsahuje ustanovení účinnosti.


Právní vztahy


Jsou to společenské vztahy upravené právními normami.


Fyzické osoby


Mají dvojí právní způsobilost: právní subjektivitu a způsobilost k právním úkonům.


Právní subjektivita umožňuje člověku být účastníkem právních vztahům. Právní subjektivita vzniká jeho narozením a zaniká úmrtím nebo prohlášením za mrtvého. Způsobilost k právním úkonům tj. vlastním jednáním zakládat, měnit a rušit své právní vztahy , nabývat práva a zavazovat se k povinnostem, na rozdíl od právní subjektivity vzniká v plném rozsahu až zletilostí – 18 let, popř. uzavřením manželství. Nezletilí jsou způsobilí pouze k právním úkonům přiměřeným rozumové vyspělosti odpovídající jejich věku.


Subjekty práva


ü      z hlediska objektivního práva se subjekty dělí na:


Ø      právotvorné (normotvorné)


Ø      recipienty (realizující, aplikující právo)


ü      z pohledu subjektivního práva se dělí na:


Ø      nositele práv a povinností


Ø      ti, kteří nejsou nositeli práv a povinností


ü      z hlediska realizace právních norem se subjekty dělí na:


Ø      osoby (soukromoprávní pojem)


Ø      orgány (veřejnoprávní pojem)


 


Fyzické osoby – lidé u kterých rozlišujeme dvojí právní způsobilost


·        právní subjektivitu


·        způsobilost k právním úkonům


 


Právnické osoby – uměle vytvořené subjekty, které v právních vztazích vystupují a jedna-jí jako lidé. Jejich podstatou jsou buďto lidé nebo věci.


ü      korporace – společnost fyzických osob, podoba družstva nebo spolku (zemědělské družstvo)


ü      společenství věcí a majetku – dvě složky


Ø      fondy, nadace – fungují na peněžní podstatě


Ø      podniky a ústavy – fungují na majetkové podstatě


ü      sdružení  společenství právnických osob


Ø      právnické osoby vznikají zákonným způsobem na základě                      písemných smluv nebo zakládacích listin, musí být zapsány do evidence


Ø      zanikají výmazem z evidence


Ø      při právních úkonech jsou zastoupeny fyzickými osobami, které jednají buď přímo jako jejich orgány nebo nepřímo jako jejich zástupci


 


 



03.03.2009 16:34:56 | Autor: Tomáš Lörincz | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod