« Úvod | Nové stránky »

ZSV - 11A

Racionalismus



Charakteristický pro dobu 17. a 18. století, doba osvícenství, spíše se objevuje ve Francii, ale i v Německu, založeno na rozumu, gnoseologická otázka čím a jak poznáváme – rozumem – rozumové poznání. Hlásá suverenitu lidského rozumu, vyzvedá rozumové schopnosti a přirozené poznání člověka. Díky rozvoji řemesel, ochodu, cestování dochází k „rozšiřování horizontů“ lidí – člověk zjišťuje, že svět, přestože byl stvořen, má vlastní vývoj a člověk může zasáhnout do chodu světa


René Descartes (1596 – 1650) (Cartezius)


Byl francouzský filozof, matematik a fyzik, vůdčí postava racionalismu, zúčastnil se 30.leté války, během níž navštívil také Prahu, napsal řadu děl, např. „Rozprava o metodě“ nebo „Úvahy o první filozofii


Metodická skepse


Abychom mohli filosofii uspořádat , musíme být k jejím výsledkům skeptičtí; během svých studií na jezuitské koleji došel k názoru, že veškeré dosavadní vědění je rozporuplné, dvojznačné a nespolehlivé; východiskem z této „skepse“ je začít znovu. Filozofii je potřeba předělat od základu a udělat v ní pořádek. Chce vyházet všechno, čím si není jist – nebyl si jistý ničím, proto filozofie musí začít pochybováním.


Je-li pochybování, pak je myšlení.“


Pochybování musí být něčím neseno – tím je myšlení → „Myšlení jest.“


Dále musí být něco, co pochybuje a co myslí → nazveme to „


Cogito, ergo sum.“ = „Myslím, tedy jsem.“ – je-li myslitel a myšlení, pak myslitel myslí jen tehdy, má-li myšlené obsah → nejde myslet naprázdno. Descartes použil obdobnou úvahu i co se týká citů a vůle → „Cítím, tedy jsem.“ a „Chci, tedy jsem.“; to se však vytratilo, protože vůle a city jsou nesystematické a nepřesně zachytitelné. Základem našeho pochybování je sebejistota našeho myšlení, dáno od boha, bůh stojí mimo vše


Dualistické pojetí světa


model světa je tvořen 2 substancemi:


Ø      věc myslící = „res cogitans“ – věc myslící, něco jiného, než člověk


Ø      věc rozlehlá = „res extensans“ – hmotná substance


Člověk sám má dvě substance – tělesnost a myšlení; tělesnost ovlivňuje myšlení a naopak; tyto dvě substance zdánlivě nemají žádný styčný bod, přesto musí tvořit lidskou jednotu, ale nemohou k sobě z vlastních sil, proto musí existovat substance třetí a tou je Bůh → vytváří společnou půdu, skrze něj k sobě tělesnost a myšlení mohou.


První dvě substance jsou konečné (myšlení i tělo je ohraničené – poznáním i časovostí), pouze třetí substance je nekonečná – všechny dohromady tvoří celek světa


B.Baruch Spinoza


Pocházel z Holandska, radikální názory, věnoval se etice, přesvědčení panteismu


dílo:


Ø      Principy  Carteziovy filosofie – přehled Descarta…rozdělení Res cogitans…


Ø      Politický traktát – uspořádání státu, ukazuje konsensuální teorii, které je zakladatel – stát vznikl na základě dobrotivosti a moudru lidí


Ø      Teologicko-politický traktát – Spinozova obhajoba, náboženství má být svobodné rozhodnutí


Ø      Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii – vychází posmrtně


 


Teorie státu – smyslem zabezpečit, na státní moci by se měli podílet všichni, zastánce demokracie, přesvědčení, že náboženství je věcí jednotlivce, každý se má svobodně rozhodnout, co bude vyznávat; stát a církev by spolu neměly souviset, stát a politika má přednost před církví, stát nesmí člověku vnucovat žádné přesvědčení


 


etika – (praktická filosofie) – pojímá ji vědecky, zavádí sem ontologické pojmy – substance – každá jsoucí věc, absolutno – příroda a bůh, substance, která je neomezená; odvozeny zásady – bůh dává substanci příkazy, jak se mají chovat- přirozené chování


Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 – 1716)


Byl německý vědec, právník, filozof a diplomat; nadaný člověk, jeho dílo navazuje na antickou filosofii, snažil se spojit Descarta a Aristotela v díle „Monádologie“ vyložil svou idealistickou koncepci světa, navazuje na atomisty - podstatou světa a všech věcí jsou „monády“, jakési duchovní atomy, monády jsou nejmenší nedělitelné a neprostorové elementy duchovní povahy, z nichž se skládá anorganický i organický svět; jsou věčné a nezničitelné; mají individuální povahu a navzájem se kvalitativně liší; pro monády je typická neustálá změna, vnitřní aktivita, vzájemná nezávislost a harmonie; musí být pod nějakým uspořádáním – předzjednaná harmonie – monády v určité hierarchii – na vrcholu stojí pramonáda = bůh – určuje předzjednanou harmonii, ta to určuje


 


Věnuje se etice – otázka zla – zlo je dobrem pro náš svět – jinak bychom nepoznali, co to dobro je…, pokusil se zlo roztřídit:


Ø      metafyzické zlo – je, my s tím nic neuděláme, svět je nedokonalý


Ø      fyzické zlo –existuje přímo v člověku, nemůžeme se ho zbavit, vyplývá z nedokonalosti člověka


Ø      mravní zlo – jenom to můžeme alespoň trochu omezit, opět se týká člověka, můžeme se rozhodnout, jestli budeme konat dobro nebo zlo, ale paradoxně si člověk častěji vybírá cestu zla, která pramení z jeho nevědomosti



03.03.2009 16:39:03 | Autor: Tomáš Lörincz | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod