Německé osvícenství (1780 – 1840)

Immanuel Kant (1724 – 1804)

Byl profesorem fyziky, matematiky, geografie a antropologie, věnoval se zkoumání předpokladů rozumu, podrobil kritice sám rozum, navrhl tedy učení na část – teoretickou, etickou a estetickou - ,,Kritika čistého rozumu“, ,,Kritika praktického rozumu“, ,,Kritika soudnosti“

1. spis zkoumá předpoklady zkušenostního poznání; říká, že vztah mezi smyslovou a rozumovou stránkou se projevuje jako rozdíl mezi tím, co je v poznání dáno předem (apriori) a mezi tím, co je vytvářeno dodatečně (aposteriori), člověk není nepopsaným papírem – Locke - z toho plyne, že poznání světa se odvíjí od předem daných (vrozených) myšlenkových struktur. Člověk poznává svět, vnáší řád do světa, spojuje smyslové údaje do zkušenosti. 

Transcendentální poznání (dialektika) - poznání mimo naši zkušenost - jí nepostižitelné, např. idea Boha

2. spis se zabývá etikou, lidským jednáním, chováním, rozum:

ü      čistý – teoretický – poznávání

ü      praktický – jednání a vůle

Ø      maximy –subjektivně platné zásady morálního chování,

Ø      praktické zákony – platné objektivně, vždycky

·        hypotetické imperativy – podmíněné,

·        kategorický imperativ – jen jeden, nepodmíněný příkaz

,,Jednej tak, aby se maxima tvého chování stala obecným zákonem.“

3. spis má schopnost analyzovat a podle toho se přiměřeně zachovat, pokud chceme něco posoudit, musíme být objektivní a používat cit a fantazii

fantazie – dokážeme si představit to, co bude po něčem následovat, určitý typ předvídavosti

V poslední etapě svého života se věnuje právní nauce, morálce, náboženství. Mnoho lidí na něj navázalo – Goethe, Schiller, Herder – filosofie národů, Fichte – Kantův žák - ,,Vědosloví“, Schelling – význam emocí na lidské chování, vliv přírody na člověka

etika – mravy vy měly vycházet z jednotlivce, nejde o to, řídit se slepě podle předepsaných zákonů a norem

Friedrich Schiller (1759 - 1805)

básník, dramatik, studoval Kanta

dílo: Úklady a láska

Johann Wolfgang Goethe (1749 - 1832)

literát, filosof, umělec, přírodovědecká studia

zdůrazňování svobody člověka, neomezených možností člověka

Johann Gottfried Herder (1744 - 1803)

Byl básník, filosof, literární kritik, myslitel. Zkoumal dějiny a jazyk národů, zdůrazňoval individuální povahu národů – vliv na české národní obrození

Johann Gottlieb Fichte (1762 - 1814)

Obdivoval Kanta (transcendentální poznání), ale odmítá jeho představu mezi apriori (předem dané) a aposteriori (odvozené)

 Vědosloví

Frierdrich Wilhelm Joseph Schelling (1775 - 1854)

Vyjádřil hlavní rysy romantického hnutí - příklon k intuitivnímu myšlení, útěk do přírody a do středověku

idea polarity - svět má 2 póly: subjektivní (ideový), objektivní (hmotný, materiální)

nikdy není jen jedno nebo druhé, záleží na tom, jakým směrem se ubíráme

Podle něj jde v prazákladu světa o absolutní jednotu objektu a subjektu. Byl panteista, v pozdním období života se zabývá intuicí, mystikou - později z něj vychází iracionalisté

Wilhelm Hegel (1770 – 1831)

Byl Schellingovým žákem, ovlivněn francouzským osvícenstvím a Kantovou filosofií, jeho filosofická díla patří k těm nejtěžším.

,,Fenomenologie ducha“ - ,,Vše, co je rozumné, je skutečné a co je skutečné, je rozumné“

Hledá, jestli se někde objeví nějaká pralátka – idea, svět = seberozvíjení této ideje. Je dialektik, svět se vyvíjí ve spirále – vždy ve třech stupních:

ü      logika – základ, ve kterém se idea vyvíjí sama o sobě

ü      příroda – idea popírá logiku

ü      filosofie ducha – idea popírá svou negaci

Heglovská triáda = teze – antiteze – synteze  

3 dialektické stupně:

ü      subjektivní duch – sebevědomí toho, to, že si člověk uvědomí sám sebe

ü      objektivní duch – nadindividuální, uvědomění si okolí, státu, společnosti…

ü      absolutní duch – nejdokonalejší, v této fázi vzniká umění, věda, náboženství a filosofie

věnoval se filosofii dějin – dějinami vládne rozum a realizuje to, co je rozumné

 - dějiny mění přírodu v lepší a vyšší formu, myšlenka toho, že to, co mění přírodu je práce, člověk prací ovlivňuje svět

význam – rozdělení na Mlado- a Staroheglovce, Staroheglovci jsou křesťansky ovlivnění, absolutní duch je pro ně bůh, Mladohegelovci jsou spíše ateisté, pojato sociálně-materialisticky, s pomocí práce.