« Úvod | Nové stránky »

ZSV - 16A

Socializace, sociální


učení, sociální procesy,


komunikace



Socializace (lat. socialis = společný) je sociologický pojem, který označuje proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti. Probíhá-li socializace úspěšně, individuum má v sobě zakotveny sociální normy, hodnoty, vystupování, ale také i sociální role svého společenského a kulturního okolí.


Proces socializace


Socializace nebývá nikdy ukončena. Jedná se totiž o vývoj lidské osobnosti, k níž na jednu stranu patří osobní individualita, která jedince odlišuje od okolí, ale také i sociální charakter, který mezi sebou mají všichni členové jedné společnosti či společenství. (Hodnoty, normy, sociální role apod.)


Během socializace dochází k proměnám, jimiž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se z něho člověk jako kulturní bytost schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti


Dělení


Socializace se rozlišuje na primární, sekundární a terciární.


Primární socializace


Primární socializace probíhá v rodině a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy, které se během této socializace vstřebají, platí jako stabilní, ale mohou se během života ještě změnit. Primární socializace trvá do třetího roku života.


Sekundární socializace


Sekundární socializace připravuje individuum na jeho roli ve společnosti a probíhá zejména v rodině, ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Probíhá zhruba od třetího roku života.


Terciární socializace


Terciární socializace se uskutečňuje v dospělosti a označuje přejímání, které individuum neustále uskutečňuje v interakci se svým sociálním okolím.


Sociální učení


Sociálním učením je míněno osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci. Sociální učení lze rozlišit na řadu dílčích druhů a forem. Tři základní formy jsou sociální posilování, imitace (nápodoba) a identifikace.


Sociální učení je považováno za psychologický mechanismus socializace. Lze jej definovat jako osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci. Produktem sociálního učení jsou tedy sociální role, postoje, hodnoty, ideály apod. Sociální učení lze rozdělit na formy (druhy), které jsou spíše různé projevy jednoho komplexního děje, než naprosto autonomní rozdílné způsoby učení.


Za základní formy sociálního učení jsou považovány sociální posilování, imitace a identifikace.


Sociální posilování


Sociální posilování (také podmiňování, operantní učení) je jednou z jednodušších forem sociálního učení, kdy určité chování či jednání je posíleno (odměněno) podnětem sociální povahy, což jsou různé podoby sociální akceptace. Projev akceptace má posilující účinek, protože uspokojuje sociální potřebu člověka být přijímán a akceptován. Tedy určité chování (spontánní i iniciované zvenku) se opakuje a tím upevňuje, pokud je sociálně oceněno.


Když po nějakém chování přijde odměna (reinforcement), zvyšuje se pravděpodobnost zopakování chování. Pokud přijde trest, snižuje se pravděpodobnost opakování chování. Pokud určité chování je bez odezvy, chování postupně vyhasíná.


Experiment, který toto potvrzoval, prováděl Edward Lee Thorndike a Burrhus Frederic Skinner s kočkami, které zavřeli do klece. Tyto kočky musely najít páčku, která jim umožnila dostat se ven k jídlu. Kočky po dalším zavření v kleci si rychleji otevřely klec páčkou. Tím, že byly odměňovány potravou se naučily otvírat si klec.


Nápodoba


Nápodobou (imitací) je míněno chování, které jedinec přebírá, protože je odměněn jeho model, vzor. Přejímáno je takové chování jiného člověka, jímž dosahuje podobných nebo shodných cílů a uspokojení potřeb, jako má „přebírající“ (napodobující).


Například pokud osoba zjistí, že agresivní chování (agrese) u jiného vede ke chtěným výsledkům, tak bude agresivitu také používat, aby docílila svých přání a výsledků.


Nápodoba nemusí být vždy vědomá, ale často probíhá neuvědomovaně, nebo ne zcela uvědomovaně, protože výběr obstarávají procesy mimo aktuální vědomí.


Experimenty Alberta Bandury a E.A. Rosse (1963) ukázaly, že děti častěji napodobují model, který v určité situaci vykazuje větší moc. Výzkum probíhal s panenkou „Bobo“. Zjištěním bylo, že děti byly agresivní na panenku, pokud viděly dospělého člověka, který panenku bil.


Identifikace


Učení identifikací má mnohé společné rysy s učením nápodobou. Opět jde o situaci, kdy jedinec přejímá chování druhého člověka. Jiný je však motiv. Při identifikaci se vybírá objekt (vzor) nápodoby, přejímán je celek, oproti učení nápodobou, kdy je přejímáno pouze určité chování.


Identifikace znamená ztotožnění a přejímání chování je způsobeno citovým vztahem nebo obdivem k určité autoritě, kterou jedinec napodobuje, protože by chtěl být jako ona.


Identifikace je běžná v období dětství, kdy dítě chce „být jako on“ a identifikuje se s rodičem, ke kterému má citovou vazbu. Identifikace s modelem je častá také v období puberty, kdy to nejsou rodiče, ale jiné idealizované osoby.


P. Weinreich rozlišuje dva typy identifikace – empatickou a rolově-modelovou. Empatická identifikace je vnímáním identity jako pozitivní či negativní osobnostní vlastnosti. Rolově-modelová je určena idealistickou identifikací s ideálním modelem, tedy „být jako on“ a nebo naopak „jen nebýt jako on“.


Komunikace


Dorozumívání obecně - nejčastějším způsobem takové komunikace bývá lidská řeč a písmo popř. nonverbální komunikace (t.j. komunikace beze slov)


Rozdělení komunikace


1) Verbální komunikace - slovní komunikace, tedy komunikace slovem či písmem
2) Neverbální komunikace neboli nonverbální komunikace - tedy komunikace beze slov.
Ta zahrnuje osobní mimosmyslové projevy a postoje, pomocí kterých předáváme informace o tom, jak vnímáme okolí. Většinou je tvořena mimosmyslově a také mimosmyslově bývá vnímána (poznáme lháře, agresivní postoje, ustrašený postoj, smutek v duši apod.). Lidskou mimikou se jako první zabýval Charles Darwin, který tvrdil, že emoce se u lidí projevují v obličeji. Později to bylo potvrzeno předními antropology a etology, kteří náhodně vybraným lidem z primitivních společenství postupně předkládali všelijaké fotografie rozličných lidí z různých vyspělých zemí celéího světa. Tito primitivní lidé t těchto fotografií prakticky okamžitě poznali náladu a emoce, které lidé zobrazení na fotografiích cítili v okamžiku, kdy byli fotografováni. Pro nonverbální komunikaci se také vžil nový odborný termín řeč těla.


3) Elektronická komunikace bývala označována také slovem telekomunikace - přes např. telefon, telegraf, dálnopis či nejmoderněji též po Internetu přes Icq, Skype, e-mail, sms…
Svět Internetu nám nabízí synchronní a asynchronní způsoby komunikace. Synchronní komunikaci umožňují různé nástroje, např. chat, VoIP telefonie případně Skype. Za asynchronní považujeme takové způsoby komunikace, při kterých není nutná okamžitá reakce, např. diskusní fóra a e-mail.


Další rozdělení:


1) Interpersonální komunikace - jeden člověk sděluje něco druhému člověku a střídají se role vyprávěče a posluchače


2) Skupinová komunikace - při skupinové komunikaci hovoří každý s každým a projevují se tam role jednotlivých členů. Mohou být formovány komunikační sítě – příkladem mohou být obrazce, které naznačují tok informací: hvězda, kruh, řetěz, či vidlice


3) Masová komunikace - jsou to např. televize, rozhlas, Internet, tisk…. Tato moderní informační média pak umožňují, aby komunikace zasáhla v krátké době velké množství lidí.


 


 




Chceš být informován/a o novinkách z mého blogu? Přidej se k mé FanPage na FaceBooku.

04.03.2009 08:38:12 | Autor: Tomáš Lörincz | stálý odkaz

Komentáře

1 komentářů:

přidat komentář
<< úvod