« Úvod | Když filozofuji... »

Všeobecný přehled

Homosexualita


   Homosexualita se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám stejného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, typicky i přiznanou nebo nepřiznanou touhou po fyzické blízkosti, případně orgastických aktivitách ve vztahu k nim.
   Slovo homosexualita je často používáno ve významu pro tzv. homosexuální chování – např. je-li řeč o „trestnosti homosexuality“. Jako homosexuální chování se obvykle označuje orgastická aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví, a to zpravidla bez ohledu na to, zda je projevem homosexuality jako orientace. Flagrantním příkladem je zástupná homosexualita, vyskytující se příležitostně ve věznicích či jiných stejnopohlavních společnostech. Osoby, které navážou takovýto "zástupný" homoerotický vztah, se při první příležitosti (například při propuštění na svobodu) vracejí zpět ke své biologicky determinované sexuální orientaci. Dalším motivem pro takové jednání může být finanční prospěch (např. účinkování v pornografickém filmu) a jiné.
   Pojem homosexualita bývá vnímán též jako homosexuální identita, tedy v souvislosti s tím, že dotčená osoba se k tomuto pojmu buď sama přihlásí, nebo je jím ocejchována jakožto odlišná od většiny či od normy a jsou jí tím přiřazeny prezentační stereotypy, které jsou na pojem navázány. V tomto smyslu homosexualita není vrozená, ale historicky a kulturně podmíněná. Za jiných okolností jsou tytéž psychické dispozice interpretovány v jiných pojmech a kontextech, v důsledku čehož se projevují jiným chováním a jinými společenskými interakcemi.


Původ a užívání označení pro homosexualitu


   Vlivem nejednoznačnosti pojmu sexualita slovo homosexuální vyvolává představu genitálních a orgasmických aktivit, proto se ho někteří zdráhají užít v některých významech, mimoto je někdy pociťováno jako příliš lékařské a odlidšťující. Různí autoři používají též pojmy jako homofilie, homosocialita, homoerotika.
   Sigmund Freud používal kromě termínu homosexualita též pojem inverse (a homosexuály nazýval invertovanými). V pojmu inverze homosexualita částečně splývala s transsexualitou či hermafroditismem, vedle toho Freud používal termín perverze pro označení jiných modifikací sexuality.
   V angličtině se vžilo slovo gay, jehož původní význam je veselý, bezstarostný, jásavý.
  
Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál/homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička (od 90. let se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá) a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. Kr. na ostrově Lesbos; v některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami. Sapfó byla učitelkou vychovávající především šlechtické dívky, zda byla sama homosexuálního zaměření, není jisté, ale ukončila život z nešťastné lásky k muži.
   V předmoderních dobách, zejména ve středověku a raném novověku, se pro označení homosexuálně se projevujících osob užívalo slovo sodomita, pro pohlavní styk mezi muži sodomie. Tento termín však často označoval i jiné zakázané pohlavní aktivity, například soulož se zvířetem nebo nedovolené formy heterosexuálního pohlavního styku.
   Čeština obsahuje několik vulgarismů označujících homosexuály, mj. teplouš, buzerant, bukvice. Některé z těchto termínů mohou být použity (například uvnitř homosexuální komunity) i bez pejorativního vyznění (hanlivý, zhoršující význam, vyjadřující záporný vztah).
   Slovo buzerant se do češtiny dostalo přes němčinu ze severoitalského buzarada, které vzniklo z pozdnělatinského bugeru. Původně označovalo příslušníka hnutí bogomilů, které vzniklo v Bulharsku. Přenesení významu vycházelo z dobových představ, které kacířství spojovaly s různými sexuálními nevázanostmi. Sloveso buzerovat, jehož význam je posunut opět do nesexuálního významu, je pravděpodobně novější.


Původ lidské homosexuality


   Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.
   Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.
   Jednoznačně se původ (podstatu) homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození. U mušek octomilek se podařilo vyvolat homosexualitu genovou manipulací. Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že homosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a jako základní dispozice je pak stálá a nezměnitelná, třebaže sebepojetí a chování je pak ovlivňováno i psychosociálně.


Rozšíření v lidské populaci


   Metodologické podložení výzkumu o zastoupení homosexuality v lidské společnosti je problematické. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.
   Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit homosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti přijímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 10 % i dále. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny s konzervativními názory. Nejčastěji bývají uváděna 4 %, ikonizovaný (prezentační) údaj z Kinseyových zpráv. Vzhledem ke kulturním rozdílům se obvykle přesnější výzkumy zaměřují na Evropu a Severní Ameriku.


Homosexualita u zvířat


   Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).
   Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví - třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Naopak samčí páry labutí černých se spáří se samicemi a vracejí se k sobě. Každý desátý pár tučňáků je homosexuální. Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.


Homosexualita v dějinách


   V Babylonské říši byla homosexualita odsuzována. Chamurapiho zákoník stanovoval jako trest za homosexuální styk kastraci.
   Ve starověkém Egyptě nebyla homosexualita pokládána za společensky pozitivní jev, nicméně byla tolerována.
   V Řecku byla homosexualita široce akceptována a mnohdy dokonce státně podporována. Mít mladého chlapce patřilo k dobrému tónu a bylo to považováno za znak mužnosti. Řecká pederastie znamenala vztah s chlapcem ve věku asi 14-25 let. Pro chlapce nebylo hanbou, ale ctí mít takového staršího přítele, patrona, zvláště jednalo-li se o osobu společensky významnou.
   Thébská svatá družina se skládala výlučně z homosexuálních bojovníků. Ideou jejího vzniku bylo, že bojovníci spojení navzájem milostnými pouty budou bojovat srdnatěji, protože nebojují jen za sebe, ale i za své milence. Po 33 letech existence byl Svatá družina zničena v bitvě u Chaeroneie armádou Makedonců.
   Homosexuální chování bylo nejrozšířenější v dórských obcích. Sparta je učinila součástí svého vzdělávacího a výcvikového systému, Aristoteles podezříval Kréťany, že ji podporují k omezení porodnosti.
   Ve Římě byla situace obdobná, císař Nero dokonce uzavřel s mužem sňatek, láska císaře Hadriána k řeckému mladíkovi jménem Antinoos byla dokonce proměněna ve státní kult. Když se totiž Antinoos při plavbě na Nilu v roce 130 n. l. utopil, Hadrián mu přikázal vztyčit nespočet soch a jako bohu vycházejícího Měsíce mu přikázal sloužit obřady. Na jeho počest nechal přejmenovat (spíše než postavit, jak se také uvádí) ve Středním Egyptě město Antinoupolis. Situace se změnila s nástupem křesťanství.
   V Číně byla mravně indiferentní až do pádu dynastie Chan. I poté však byla tolerována umělcům a aristokracii.
   V období pozdního středověku a renesance byla homosexualita (sodomie, také zvrácená láska) v Evropě společensky odsuzována a trestná. To však nebránilo především aristokracii, aby se jí věnovala.
   Dantova Božská komedie, resp. její část Peklo, zahrnuje mnoho jmen Dantových současníků, sodomitů.
   Homosexuálové možná byli i významní umělci, jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, nebo Caravaggio.


Historie represe


   Rostoucí vliv křesťanství přinesl dramatickou změnu postoje už ve starověku. Theodosiův kodex postavil mimo zákon stejnopohlavní svazky, prohlásil homosexuální sex za nezákonný a ty, kdo se jím provinili, odsoudil k trestu smrti upálením. Křesťanský císař Justinián učinil homosexuály zodpovědnými za hladomory, zemětřesení a mor.
   Britský Buggery Act z roku 1533 stanovil: "Ti, kteří obcují se Židy nebo Židovkami, ti, kteří souloží se zvířaty, a sodomité, budou zaživa upáleni po řádném přezkoumání, že byli přistiženi při činu a veřejně usvědčeni."
   Až konec 19. a především první polovina 20. století přináší skutečně systematické represe spojené především s pravicovými diktaturami Franca, Hitlera a Mussoliniho, i když spíše ojedinělé případy se odehrály i ve Velké Británii a USA ještě v padesátých letech 20. století (Thomas Mann, Alan Turing). Paralelně s tím, s poklesem vlivu křesťanství, rozvojem sexuologie jako zcela nové vědy a růstem životní úrovně Západu však sílí emancipační homosexuální hnutí.


Moderní homosexuální hnutí


1791: Francie jako první země moderního západního světa dekriminalizovala homosexuální pohlavní styk.
1897: Magnus Hirschfeld zakládá v Německu Scientific-Humanitarian Committee, první organizaci bojující za práva homosexuálů (pod manifestem se podepisují mj. Albert Einstein, Hermann Hesse, Thomas Mann, Rainer Maria Rilke, a Lev Tolstoj).
1910: Anarchistka Emma Goldman veřejně vyslovuje podporu homosexuálům.
1924: První americká organizace bojující za práva gayů a lesbiček - The Society for Human Rights.
1932: Polsko dekriminalizuje pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví
1961: pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví je dekriminalizován v Československu.
1969: Stonewallské nepokoje v USA jsou někdy považovány za počátek moderního homosexuálního hnutí
1973: Dozorčí rada Americké psychiatrické asociace na základě empirických důkazů vědeckých výzkumů schvaluje odebrání homosexuality z diagnostického a statistického manuálu (DSM-II) a staví se proti veřejné i soukromé diskriminaci homosexuálů a pro přijetí zákonů podporujících občanská práva.
1974: Členové Americké psychiatrické asociace v referendu schvalují rozhodnutí dozorčí rady odebírající homosexualitu z diagnostického a statistického manuálu (DSM-II).
1975: Americká psychologická asociace ve své rezoluci vyjadřuje souhlas a podporu Americké psychiatrické asociaci a usiluje o to, aby všichni odborníci na duševní zdraví pomohli vymítit stigma duševní poruchy spjaté s homosexuální orientací
1991: Americká asociace psychoanalytiků se ve své rezoluci staví proti veřejné i soukromé diskriminaci homosexuálů
1993: Světová zdravotnická organizace odebrala homosexualitu ze svého seznamu poruch.
1995: Japonská společnost psychiatrů a neurologů odebrala homosexualitu ze svého seznamu poruch.
2001: Čínská psychiatrická asociace odebrala homosexualitu ze svého seznamu poruch.


Uvedení v seznamu poruch a následné vyřazení


   Přinejmenším od roku 1883, kdy ji Emil Kraepelin uvedl v klasifikaci duševních nemocí mezi „stavy psychické oslabenosti“, se homosexualita objevovala v různých odborných klasifikacích jako nemoc či porucha.
   Americká psychiatrická asociace v roce 1952 zařadila homosexualitu v prvním vydání Diagnostické a statistického manuálu duševních poruch (DSM) mezi sociopatické poruchy a v druhém vydání z roku 1968 mezi sexuální deviace. V roce 1973 na základě empirických důkazů vědeckých výzkumů schválila odebrání homosexuality z diagnostického a statistického manuálu (DSM-II) a postavila se proti veřejné i soukromé diskriminaci homosexuálů a pro přijetí zákonů podporujících občanská práva. V letech 1980–1987 byla v DSM-III mezi poruchy výslovně řazena egodystonní homosexualita, ale i ta byla z DSM-IV vypuštěna. Egodystonická sexuální orientace je psychická a behaviorální porucha spojená se sexuálním vývojem a orientací projevující se tím, že jedinec má nepochybnou genderovou, pohlavní identitu (totožnost jako muž či žena) a jeho sexuální preference je také nepochybná, ale postižený jedinec si přeje, aby byla jiná.
   V roce 1992 nezařadila Světová zdravotnická organizace homosexualitu do nové, 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí. Podobný posun postoje provedly v následujících letech psychiatrické asociace či odborné státní orgány některých významných evropských a asijských států, například v roce 1994 Japonská společnost psychiatrů a neurologů a v roce 2001 Čínská organizace psychiatrů.


Výchova dětí


   Názory, podle nichž jsou heterosexuální páry z podstaty lepšími rodiči než stejnopohlavní páry, nebo že se dětem homosexuálních rodičů daří hůře než těm vychovávaných heterosexuálními rodiči, nemají žádnou podporu ve vědeckém výzkumu. Více než 50 recenzovaných empirických studií provedených za posledních více než 25 let naopak ukazuje, že navzdory značné právní diskriminaci a nespravedlnostem jsou výchova dětí i její důsledky v rodinách s rodiči gayi nebo lesbami přinejmenším stejně příznivé jako v rodinách s heterosexuálními rodiči. 
Americká organizace psychologů v prohlášení uvádí:
"Neexistuje žádný vědecký důkaz o tom, že by účinnost rodičovství souvisela se sexuální orientací rodiče: Lesby a gayové jako rodiče poskytují podporující a zdravé prostředí pro své děti se stejnou pravděpodobností jako heterosexuální rodiče poskytují podporující a zdravé prostředí pro své děti.”
“Výzkum ukázal, že přizpůsobení, vývoj a psychologická duševní pohoda dětí nesouvisí se sexuální orientací rodiče a že dětem leseb a gayů se daří stejně dobře se stejnou pravděpodobností jako dětem heterosexuálních rodičů.” 
Americká Národní organizace sociálních pracovníků v prohlášení uvádí:
“Nejvíce ohromující rys výzkumu lesbických matek, otců gayů a jejich dětí je nepřítomnost patologických zjištění. Druhým nejvíce ohromujícím rysem je to, jak jsou si skupiny rodičů gayů, leseb a jejich dětí podobné se skupinami heterosexuálních rodičů a jejich dětí zahrnutých do těchto (výzkumných) studií.”
Americká psychiatrická asociace v prohlášení uvádí:
“Žádný výzkum neprokázal, že děti vychovávané lesbami a gayi jsou méně přizpůsobené než ty vychovávané v heterosexuálních partnerstvích.”
   Podle některých názorů jsou negativními stránkami výchovy dětí v homosexuálním páru absence mužské nebo ženské role v rodině, znejistění narušením tradičního pojetí rodiny a z toho vyplývající traumatizující postavení dítěte v nepříznivě naladěné společnosti. To však odborné studie vyvracejí.
   Americká psychologická asociace, Kanadská psychologická asociace, Americká psychiatrická asociace, Americká liga pro péči o děti, Americká akademie pediatrů, Americká akademie pro psychiatrii dětí a adolescentů, Severoamerická rada pro adopci dětí a další organizace podporují adopce dětí homosexálními páry a staví se proti jejich diskriminaci. Podle Prof. PhDr. Petra Weisse, Ph. D. lze z odborného hlediska jednoznačně konstatovat, že neexistují vědecké argumenty proti možnosti výchovy vlastního či adoptovaného dítěte jednopohlavním rodičovským párem. Všechny protiargumenty jsou v podstatě politického, emocionálního nebo náboženského charakteru.
   Český Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o ně jak manželským párům, tak jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Vhodnost prostředí je posuzována individuálně správním řízením a znaleckými posudky, v nichž se mohou projevit společenské názory i lidské kvality osob, které rozhodují.
   Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, přijatý v ČR roku 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil bez ohledu na další okolnosti, podobně jako jsou vyloučeny osoby úředně zbavené svéprávnosti. Někteří odpůrci i příznivci zákona předpokládají, že přijetí zákona do budoucna usnadní postavení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí.


Homofobie


   Homofobie je pojem, kterým se označuje strach z osob s homosexuální orientaci, odpor nebo apriorní nedůvěra k nim, nebo jejich diskriminace. Použití termínu může mít pejorativní charakter.
   Vymezení a používání slova je kontroverzní, protože osoby vyjadřující se nepříznivě k homosexualitě nebo homosexuálně orientovaným osobám obvykle nepovažují své postoje za iracionální a nepovažují svá východiska za předsudky, zastánci práv homosexuálně orientovaných osob naopak mnohdy považují jakékoliv odmítavé názory automaticky za iracionální.


Zákony týkající se homosexuálů


   Žádný z evropských států nemá zákony proti homosexualitě. Ale téměř všechny státy mají zavedené protidiskriminační zákony. Protidiskriminační zákony nemají Albánie, Bělorusko, Černá hora, Makedonie, Rusko, San Marino, Turecko, Ukrajina a Vatikán; u států Andorra, Farské ostrovy a Moldavsko se neví nebo zvažuje.
   Homosexuální manželství existuje v Belgii, Nizozemsko a Španělsko.
   Registrované partnerství je ve státech Česká republika, Dánsko, Finsko, Island, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Německo, také v Nizozemí, Norsko, Slovinsko, Švédsko a Švýcarsko.
   Občanský svazek je zaveden v Andorře, Francii, Chorvatsku, ve třech krajích Itálie, Maďarsku, Monaku, Portugalsku a ve Velké Británii.
   Homosexuální manželství je zakázáno v Litvě a Lotyšsku.
   V ostatních 25 státech není stejnopohlavní svazek možný.



Chceš být informován/a o novinkách z mého blogu? Přidej se k mé FanPage na FaceBooku.

24.03.2009 17:22:15 | Autor: Tomáš Lörincz | stálý odkaz

Komentáře

2 komentářů:
  • 14.03. 14:55, Tomáš

    Já bych k tomu jen dodal, že Řekové nebyli v tomto nějak primárně osvícení. Homosexuální láska je vtisknuta odnepaměti vesmírným Uviversem. Má svůj význam nejen v tom, že mnoho homosexuálům je přeurčeno tvořit umění, ale jak se ukazuje, má svůj značný význam i samotné evoluci. Není přeci náhodou, že homosexuální strýčkové a tetičky se vřele podílí na výchově potomků svých heterosexuálních sourozenců (viz. vědecký výzkum na pacifickém ostrově Samoa). Je v tom inteligence, jen nevědomý odsoudí odlišnou sexuální, resp. citovou orientaci:-)

  • 03.04. 00:18, Honza

    Trochu těžší na čtení (prokousávání se slovy: "orgastická", "flagrantní") :-P ale pěkný článek :-) Zajímavé informace :-) hmm a ve starověku si to Řekové uměli pěkně zařídit :-D


přidat komentář
<< úvod