« Úvod | Všeobecný přehled »

Přemýšlím sám nad sebou

   Jsem homosexuál?  



   Ano! …ale… jak je to možné?  


   Ještě než začnu popisovat svůj život – co se vlastně stalo, jak jsem přišel na to, že jsem Gay, jak jsem to řekl rodičům a jak na to reagovali oni a okolí – bych se chtěl zaměřit na vysvětlení slova homosexuál.
   Každý bez výjimky ví, jaký je rozdíl mezi hetero a homosexuálem. Jeden je zaměřen na opačné pohlaví a druhý na stejné. Hetero znamená různí, homo znamená stejní, ale také člověk a sexual je pohlaví. A já osobně bych homosexuál přeložil jako člověk sexuální. Řekněte sami, nezní tohle mnohem lépe? Já vím, je to pitomost, ale vzhledem k tomu, že jsem homosexuál, vidím tyhle věci trochu jinak, než heterosexuálové. A věřte mi, že vím, o čem mluvím, neboť jsem byl heterák.
   Nejhorší na homosexualitě je, že každý hází homosexuály do jednoho pytle. Přitom existuje několik typů Gayů. Já osobně je dělím následovně – zaprvé jsou tu transky (to jsou ti, co se cítí jako ženy a také tak vystupují), zadruhé to jsou buzeranti, nebo-li zženštilí kluci a vykrouceniny ať s kabelkou nebo bez ní, ale cítí se jako kluci a své přirození by si nikdy vzít nenechali. Třetí skupina jsou teplouši, tedy mírně přiteplení kluci, na nichž to jde poznat; a já silně doufám, že patřím do čtvrté skupiny, tedy že jsem normální Gay, který je hrdý na to, že je klukem a nikdy v životě by se na ženskou nepředělal a věří, že to na něm není poznat.
   Myslím, že jsem úvod plně vyčerpal a teď se zaměřím sám na sebe, jak se vidím a jak mě vidí ostatní.
   Bude mi teprve 20, proto si ještě dovolím tvrdit, že jsem celou dobu byl heterosexuál. Dokonce z vyprávění rodičů vím, že když jsem byl ještě batole, utíkal jsem z kočárku a po čtyřech honil ženský. Vždycky se mi líbily holky a o kluky jsem pohledem ani nezavadil. Věděl jsem, že existují. Dokonce jsem měl plno kamarádů a bavil jsem se více s kluky než s holkami. Ostatně každý heterosexuál se baví více se stejným pohlavím. Ženy tvoří dámské jízdy, aby mohly drbat své manžely, přítele, kluky. Chlapi však chodí společně do hospody a zas pomlouvají své ženy.
   Pamatuji si, jak jsem se ve školce pral s nejlepším kamarádem o holku. Nevím sice, kdo vyhrál, ale jsem si jist, že s tou holkou (Evou) ani jeden z nás nic neměl. Jen byla má nejlepší kamarádka. Za doby na základní škole jsem nebyl moc oblíben a jediný, kdo se se mnou bavil, byla Eva. Ona byla jediná, která se mne všímala. Jediná, která si se mnou povídala a se vším možným mi pomáhala. Ale musím uznat, že jsem jí neřekl všechno. Bylo fajn mít kamarádku za doby, když se mě nikdo nevšímal a mít v ní oporu, když mě šikanovali.
   Však ještě než se trochu více rozpovídám o svém životě, chtěl bych vám říct, že jsem člověk, který veškeré své problémy pokud možno co nejvíce dusí sám v sobě. Sám se chci vyrovnat s osudem a najít nějaké řešení. Ale ne vždy to jde a musím se někomu svěřit a požádat o pomoc. Já jsem hodně složitý člověk, který si až moc dobře promyslí (dokud není zcela přesvědčen), komu se bude svěřovat a komu ne. V celém svém životě jsem měl jen jednoho člověka, kterému jsem plně důvěřoval a nebál jsem se s ním o čemkoli popovídat. Možná si myslíte, že na základní škole to byla Eva, ale mýlíte se. Je pravda, že byla jediná, která se se mnou bavila, ale v tom byl problém. Věděl jsem, že ona není pravá, a jediný člověk, který pro mou potřebu vždy stál při mně, byla má matka. Má matka mě strašně milovala a věděl jsem to, i když mi to nedávala najevo. Ona byla ta tygřice, která se mě vždy zastala, která mě opatrovala, které jsem řekl úplně všechno a věděl jsem, že jen ona mě dokáže plně pochopit. Ona byla jediná, komu jsem se plně otevřel a s ničím jsem se jí netajil. Dokonce jsem jí povolil ve mně číst natolik, že jí stačil jen pohled a už poznala, že je něco v nepořádku.
   Myslím, že to zatím stačí a vrátím se zpět do doby na základní škole. Poslední tři roky mě šikanovali, uráželi, buzerovali a mě to bylo jedno. Až do doby, kdy si mě zavolala ředitelka a začala to řešit. Poté se to trošku zklidnilo a já začal pronikat do třídního kolektivu a dokonce jsem si k tělu pustil člověka, kterého jsem vážně nemusel. Začali jsme se kamarádit a jednou jsme si vyšli ven. Myslím, že už bylo po deváté třídě, někdy o prázdninách, když jsem s ním byl venku a on se mi svěřil s tím, že to vyzkoušel s klukem a ukázal mi místo, kde to spolu dělali. Stále mám před očima, jak jsme spolu vylezli nahoru na posed a on mě tam najednou svlíknul a začal mi ho honit. Bylo to divný. Zvláštní. Vždycky jsem si to dělal já a najednou je tu někdo jiný, a ke všemu kluk. Vlastně nic jiného se nedělo. Ukončil jsem to a bral to jen jako srandu.
   Od té doby jsem nad sebou začal přemítat myšlenky. Nešlo mi o to, že první „něco jako zkušenost“ byla s klukem, ale o to, že se mi to nehnusilo. Nevadilo mi to. Možná mi to bylo jedno, ale každý heterák, co znám, si nikdy nenechá sáhnou na penis jiným klukem. Pak jsem začal přemýšlet o tom, že bych mohl být „něco jako Gay“. Přemýšlel jsem o předešlých letech a díval se na něco, v čem bych se mohl vymykat. Třeba jsem rád vařil a pekl. Pomáhal mámě s domácími věcmi. Své věci ve skříňce jsem měl srovnané do komínku a čisté. Potřeboval jsem mít všude čisto a uklizeno. Sporty mi nic neříkaly a to ani pasivně. Z tělocviku jsem se pokud možnou vymlouval, abych nemusel hrát ty trapné hry. Ale pak jsem si říkal, že teplej asi nebudu, protože přesně takový byl můj kámoš, který chodil o ročník výš a měli jsme společně tělocvik. Je to asi půl roku, co jsem zjistil, že je taky homosexuál. Ale o tom jsem v 15-ti letech nevěděl, a proto jsem o tom přestal přemýšlet.
   Skončily prázdniny a já nastoupil na gymnázium. Myslel jsem, že se mi svět změní, ale opak byl pravdou. Bylo to ještě horší než na základce a opět jsem si připadal odstrčen. A já byl přinucen najít si aspoň jednoho člověka, který by mi nahradil Evu. Našel jsem ho a byla to opět dívka. Jmenovala se Lucie, ale tady už jeden rozdíl byl. Nebyla to kamarádka. Byla to dívka, do které jsem se na první pohled zamiloval a miloval jsem ji celé tři roky. Nejhorší ale bylo, že na mě spolužáci volali „buzerante!“ už v době, kdy jsem poprvé přišel do školy a aniž by vůbec věděli, jak se jmenuji. A nazývali mě tak, i když všichni věděli, jak moc jsem zamilován do Lucky. Nevím, zda to na mě viděli nebo to byla jen nadávka, ale občas to překročilo i své meze. Například jsem jednou byli na exkurzi v knihovně. Všechno probíhalo v pohodě. I na osamělost jsem byl zvyklý už od základky. Jenže exkurze končila návštěvou nejvyššího patra knihovny s erotickou tématikou. Spolužáci tam objevili tlustou knihu o Gayích. Začali v ní ze srandy listovat a neustále mi říkali, abych se na to taky podíval. Já se na to dívat nechtěl a odmítal jsem to. Hodně mi vadilo, že mi to vnucovali. Nakonec mi knihu hodili do klína. Já se na ni podíval (na fotce byli dva kluci při sexu) a ihned jsem ji zavřel a uschoval zpět do regálu, kam patřila. Spolužákům jsem řekl, že jsou blbí a znechuceně jsem od nich odešel. Jenže nejhorší na tom bylo, že mě ta kniha lákala. Vážně jsem se chtěl podívat a listovat v ní. Už ten obrázek, co jsem viděl, se mi nijak nehnusil. Ale nemohl jsem. Bál jsem se, co by na to řekli. Sice mě tak celou dobu nazývali a dělali si srandu, ale byla to přece jen sranda. Jak by reagovali, kdybych jim řekl, že třeba mají pravdu? Nebo kdybych si tu knihu vážně prohlídnul? Prostě jsem nemohl a byl jsem moc rád, když jsem mohl z knihovny vypadnout.
   Nevím, kde přesně byl ten zlom, ale vím, že jsem nad sebou zas začal přemýšlet. Dokonce jsem se díval i na porno s heterosexuální tématikou, ale ty holky mi jaksi nic neříkaly. Díval jsem se na kluky, na jejich těla, to mě vzrušovalo. Ale stále tu byla možnost, že by v tom mohla jistou roli hrát holka, proto jsem se na netu podíval na Gay porno. Najednou jsem zjistil, že se mi to strašně líbí. Vzrušovalo mě to a nemohl jsem se toho nabažit. Ale stále jsem si nebyl jistý, proto jsem se podíval i na lesbické porno. A výsledek? Nulový. Viděl jsem jejich těla, lesbický sex, ale nic mi to neříkalo a ještě jsem se divil, jak tohle může někoho vzrušovat.
   Jednoho dne (asi ve druhém ročníku) jsem Lucii pozval do cukrárny, kde jsem se jí vyjádřil svou lásku. Věděla to už dávno, ale ode mě to slyšela poprvé. Jenže ona mi řekla, že spolu nic mít nebudeme. Já jsem jí řekl: „Lucí, ty jsi pro mě láska jediná a já nechci žádnou jinou holku než tebe.“ Nastala chvíle ticha, kdy ani Lucka nereagovala. „To pak jedině kluka,“ dodal jsem ze srandy. No, nevím. Možná ze srandy… rozhodně to bylo z toho důvodu, že mě všichni nazývali buzerantem a ne z důvodu, že jsem o tom někdy v minulosti přemýšlel. Ona mi však na to odpověděla: „Tak to abys začal hledat.“ Mohu jen hádat, zda to myslela vážně nebo ne.
   Někdy v tuhle dobu jsem složil báseň s názvem Osudové otázky, která vyjadřuje tu mou bisexualitu.


 


Já nevím kdo jsem
ba ani netuším co jsem
ani do jakého světa patřím


Nacházím se na životní hranici
mám se dát po pravici nebo levici
vždyť je to jedno stejně nic nezjistím


Bruslím na hodně tenkém ledě
propadnu se nebo poletím vzhůru
to ví jen bůh ale mně to nepoví


Pokládám si tyto otázky osudové
abych zjistil kam se zařadit
Ale na ně odpoví pouze čas


 


   Tři roky jsem miloval Lucku a tři roky v sobě potlačoval možnou opačnou orientaci. Dá se říct, že jsem o tom ani nepřemýšlel. Život šel prostě dál, ale podvědomě jsem to jakoby vnímal. Náhle se to začalo stupňovat. Tím chci říct, že holky mi přestávaly cokoli říkat a přestávaly se mi dokonce i líbit a na druhou stranu jsem se začal více všímat kluků, prohlížel jsem si je a přemýšlel jsem o tom, jaké by to s nimi asi mohlo být. Vždycky jsem chodil jen s dívkami. Možná jsem do nich byl zamilován, to nevím, ale vím, že líbání s nimi se mi strašně líbilo. Byla to nová zkušenost v mém životě a bylo to pokaždé jako poprvé. A proto mě zajímalo, zda je to s klukem stejné, nebo jiné. A pokud jiné, v čem?
   Největší srandu jsem měl z toho, že když jsem ještě miloval Lucku, nikdy jsem se neohlížel za žádnou jinou holkou. Ani za klukem. A když jsem šel s kámošem do školy a on najednou řekl: „Ty bláho! Ta je krásná! Co na ni říkáš?“ a moje odpověď zněla: „Kdo?“
   Nebo když kluci ze třídy přišli se statistikou, že dva ze tří chlapů se ohlídne za blondýnkou – ten třetí je gay. Najednou jsem si říkal: „Když se za ni neohlídnu, znamená to, že jsem gay?“
   A jak čas utíkal, vnímal jsem už jen kluky a prohlížel si je. Holky mne přestaly zajímat. O prázdninách jsem pak začal pracovat v Penny Marketu a všiml jsem se, že tam každý den chodí nakupovat jeden pán. Sice byl starší, ale moc se mi líbil a poznal jsem na něm, že se mu líbí kluci. Začal jsem na něj tak trochu narážet, až jsem zjistil, kde vlastně pracuje a dne 2. října 2007 jsem s ním strávil odpoledne. On mne pak odvezl do autoškoly a večer mi zavolal. Hovořili jsme spolu něco málo přes hodinu a já nechtěl přestat. Moc se mi líbilo, jak se mnou mluvil, jak se ke mně choval a tak nějak všechno. Proto jsem ho musel druhý den vidět. (Vídal jsem ho tři měsíce v kuse a zamiloval jsem se do něj.) Druhý den mě vzal k sobě na barák, kde jsem se díval ven střešním okýnkem a on ke mně zezadu přistoupil a zajel mi rukou pod tričko. Já se zachvěl. Bylo to poprvé, co se mě dotýkal kluk. Když najednou zajel rukou dolů, vzrušilo mě to. Ani nevím, jak k tomu mohlo dojít, protože jsem byl zaslepen, ale vím, že mě vykouřil. Pak jsem jel domů a dva dny na to jsem u něj strávil noc. Už tři měsíce mi bylo 18, takže mi rodiče nemohli zakázat, abych někam jel. Nebo spíš jsem se jich ani neptal. A v tu noc jsem s ním měl první sex v pasivní roli. Já ho miloval a chtěl se k němu nastěhovat. A učinil jsem tak i přes zákaz rodičů. Rodiče se mne neustále vyptávali, kde to spím, u koho a tak, ale já to prostě nemohl říct.
   Nebylo to kvůli mamce, ale kvůli tátovi. K tátovi jsem celý život byl uzavřený. V pozdějším věku jsem s ním nevycházel, neustále jsme se hádali a také se kvůli mně hádal s mamkou. Zatímco u mámy jsem věděl, že všechno bude v pořádku. Sice jsem znal její postoj k homosexuálům, například že by nikdy nešla na jejich svatbu a byla proti registrovanému partnerství, ale věděl jsem, že mě bude brát takového, jaký jsem. Celý život byla má opora, říkal jsem jí všechno, ona jediná byla má vrba a nikdy jsem se před ní nestyděl. Věděl jsem, že mě strašně miluje, a proto mi bylo jasné, že když jí prozradím jednu malou skutečnost, že se nic nezmění. Jasně že by jí to přišlo líto, ale v našem vzájemném vztahu by se nic nezměnilo. A přesto jsem jim odmítl odpovědět, neboť jsem se v duchu bál, co by na to řekli.
   Problém pak nastal v tom, když jsem bydlel s klukem v bytě a nikdo to o mně nevěděl. To mi nevadilo, ale já se potřeboval někomu svěřit, a když jsem tak nemohl učinit doma, svěřil jsem se Lucce. A jak Lucka reagovala?? Nechtělo se jí tomu uvěřit a řekla mi, že je to naprosto v pohodě, že se nemám za co stydět. Tím mi moc pomohla, ale stále jsem nebyl připraven to oznámit doma a ostatním. Však o pár dnů později jsem zas zaslechnul diskriminační poznámku proti mojí osobě a já se rozhodl, že se teda přiznám. Řekl jsem jim, že jsem teplejší než nejteplejší buzerant na zemi a patřím tedy do čtyřprocentní menšiny. Mohu vám říct, že historie se opakovala. Na základce to byla šikana a následně její ukončení. Na gymnáziu jsem byl považován za buzeranta celý tři roky, až jsem se jim sám přiznal. Mohu vám říct, že od té doby jsem slovo buzerant už nikdy neslyšel. Najednou jsem byl mnohem oblíbenější a já si začal připadat, jako bych do té třídy skutečně patřil. Nemusel jsem se před nimi přetvařovat, což mi hodně ulevilo a ostatní mě najednou viděli v jiném světle. Ale protože ten, kdo mě jednou zklame, si ke mně cestu už nikdy nenajde, v mých očích jsem je všechny bral stejně jako předtím.
   Pak ale také nastal čas, kdy jsem to musel říct rodičům. Dost často se mě lidé ptají, jak jsem jim to vlastně řekl… no, já jim to neřekl. Já počkal, až jim to dojde. Možná o mně víte, že jsem poetik, a protože jsem jim to nemohl říct do očí a hodně jsem se bál táty, složil jsem báseň s názvem Gay. Musím říct, že ta báseň zní trochu perverzně až nechutně, ale je to skutečnost a musel jsem se tátovi svěřit alespoň na papír. Ale nikdy ji nečetl.


 


Tati chtěl bych ti říct že jsem gay
Prosím nebuď zlej
Musiš smířit se s tím
Chvíli tu stůj Hned ti odpovím


Ten muž gay je
Mrknul na mě políbil mě a mě stál
Mám rád gaye
Souhlasím s tím Klukem jeho jsem se stal


Je OuKej být gayem
Hrdost svoji měj Já tu nejsem
Mám rád kluky jen
Pošli mi je sem Teď tu nejsem


Ó silný muž teďko jsem
Pravil jsem to nahlas světem
Homo je náš sexuchtivý muž
Ženu mi vedou no ale huš


Hej ten je gay
Spával se mnou miloval mě a líbal
Ten gay můj je
Žijem spolu Jen chci abys mě chápal


Tvůj syn


 


   Touhle básní jsem si hodně naběhnul. Neboť právě táta vyslovil tu větu, která mě donutila se přiznat: „Máš kluka?“
   Ani jeden té odpovědi nechtěl uvěřit a dělali si z toho srandu. Srdce mi poskočilo, když jsem zjistil, jak mile a s nadhledem k tomu přistupují, ale…
   Kámen úrazu! Druhý den se mi zprotivili. Teda, táta, kterého jsem se tolik bál, mě dokonce podporoval a matka mu za tohle nadávala. Táta to bral naprosto v pohodě a najednou člověk, kterého jsem neměl tolik v lásce, byl k mému srdci mnohem blíže. Teď s tátou vycházíme jako nikdy předtím. Mám ho moc rád a náš vztah je teď úplně o něčem jiném. Zatímco máma… Najednou jsem ji nepoznával. Byl jsem přesvědčen o tom, že když mě milovala 18 let, bude mě milovat i nadále, ale opak byl pravdou. Najednou jsem byl tvor, co tu nemá co dělat. Když mi řekla: „Můžeš být rád, že jsme tě nevyhodili z baráku, jako to dělají ostatní!“ zeptal jsem se sám sebe, koho tím „ostatní“ vlastně myslí a já jí odpověděl: „Pokud sis nevšimla, už měsíc u vás nebydlím!“
   Neustále jsem dokola poslouchal, abych si našel holku. Že homosexualita je nemoc, tak abych šel na léčení. Že je to proti přírodě. Že tohle je úchylka, kterou dělají lidé, kteří už všechno vyzkoušeli a nevědí, do čeho píchnout. A nejvíc mě dorazila námitka, že teplouši jsou strašně čistotní a pořádní a bojí se chodit k nim do bytu, protože by mohla chytit AIDS. Tyhle argumenty může říct jen nevědomý člověk. A co se týče nemoci AIDS, ta se přenáší pouze krví, spermatem a poševním sekretem.
   Jedno však bylo jasné – přišel jsem o svou vrbu. Nemohu se svěřovat člověku, který mě zklamal. A mamka mě zklamala na plné čáře. Nikdy jsem s tím nepočítal, ale povedlo se jí to. Od té doby jsem se jí nikdy nesvěřoval a i když mě silně zklamala (což podle mé zásady znamená, že už si ke mně cestu nenajde), snažím se do teď tu cestu najít já. Jde totiž o mou matku. Ale svou naději postupně ztrácím a je mi jasné, že až mámě jednou konečně dojde, že by mě mohla ztratit, bude pozdě. Už teď si dovolím tvrdit, že si ke mně cestu nikdy nenajde a nikdy nebudeme mít ten vztah, který jsme spolu měli 18 let mého života. Všechno je pryč a nikdy se to nevrátí. Vím to proto, že svou matku znám a moc mě to bolí. Hodně mi tím ublížila a sama neví jak. Já si uvědomuji, že jsem jí také ublížil, ale jde přece o můj život, o mé štěstí! Co by se změnilo na tom, kdybych jim to nikdy neřekl a odstěhoval se od nich a pak je několik let neviděl? Nebo jak by reagovali, kdybych jim to řekl až za 10 let? Já rodičům nechci ubližovat a neubližuji jim, neboť co jsem, je naprosto normální a přirozené. Ale strašně mě mrzí, že mi rodiče brání ve štěstí.
   Znám několik případů, kde Gay byl přinucen tehdejší dobou, aby se oženil. Dobře, udělal tak a měl s ní dítě, ale jak to dopadlo? Opustil je kvůli klukovi. A nejen že on byl nešťastný po celou dobu manželství, ale hodně tím ublížil manželce a dítě šlo na psychiatrii. Ublížil tím nejen sobě, ale také všem okolo a hlavně rodině, dítěti. Není snad lepší se s tím smířit a žít si svůj život, aby všichni byli šťastní?
   Já jsem hodně složitý člověk, který veškeré své problémy dusí v sobě, ale po pár měsících jsem to nemohl vydržet a musel jsem si najít svou „vrbu“ – náhražku za matku. Vrbu, která by si mě vyslechla a ohýbala své větve takovým směrem, kterým směrem bych měl jít, aby se dokázala vyjádřit k mému problému a poradit. A v tomhle jsem hodně opatrný, neboť já přečtu člověka a to mi stačí jen jeho pohled, jak se na mě dívá. Proto najít vhodného adepta bylo hodně složité a nakonec jsem veškerou svou důvěru, lásku a oporu vložil do mého nejmladšího bratra. Nevím, zda se toho někdy všimnul, ale vztah mezi námi se v posledním roce hodně změnil – k lepšímu. Mirek mi hodně pomohl v tom, že jsem mu řekl, co mě nejvíce trápilo a věděl jsem, že to neřekne vůbec nikomu. Ani rodičům. Mirek byl jediný, kdo věděl, jak se cítím, co prožívám, co mám za problémy. Teď už o tom mohu mluvit, neboť mám vše za sebou a všechno vyřešené. Mirek byl jediný, kdo věděl, že mě jeden kluk znásilnil. Byl jediný, kdo věděl, že bojuji se zákeřnou nemocí HIV, a když jsem s touto nemocí byl v tom nejhorším, podal mi silnou oporu a poprvé jsem na něm poznal, že má o mně veliký strach. Jen myšlenka na to, že bych mohl být HIV pozitivní, mě velice zžírala. Díkybohu se to nepotvrdilo. Je pravda, že když jsem po roce a půl opustil svého prvního přítele, že mě Mirek zklamal, když mi řekl, že homosexualita je proti přírodě. Ale já si k němu cestu našel, protože on byl člověk, který mi v nejhorších časech pomohl.
   Ale bohužel Mirkovi nemohu říct všechno, neboť on není „vrba“, nýbrž jen „studna“ – což znamená, že mu řeknu cokoli, všechno do něj spadne, spadne to až tak hluboko, že se o tom nikdo nedozví (což je správně), ale on sám je kamenný a hluboký – nikdy se nedozvím jeho názor a nikdy mi neposkytne radu do života, kterým směrem se mám vydat. Jenže já tu „vrbu“ potřebuji a proto mě donutil přejít na jinou taktiku, tzv. puzzle-efekt. Na právech jsem si našel spolužačku, které povídám o milostném životě a takových problémech, a spolužáka, kterému říkám to, co neříkám spolužačce a Mirkovi. A hele, „vrba“ je na světě.
   Když jsem opustil přítele, táta za cesty v autě vyslovil: „Doufám, že to není kvůli jinému klukovi!“
   Když jsem se ho zeptal, co tím myslel, řekl mi, že nechce, aby se minulost opakovala a já na něj: „Ty si jako myslíš, že přitáhnu holku?“ Odpověď byla jasná, ale co jiného jsem také mohl čekat. Máma mi pak řekla, že je to poprvé a naposled, co mě stěhují od kluka i od holky, tak jsem jim na to odpověděl, že mě vážně netěší, když s nimi musím být v jednom domě. Jakmile jsem s nimi v kontaktu déle než po dobu nutnou k rozebrání důležitých věcí, začne monolog na téma: „Nebuď Gay, měj holku!“ Proto říkám: „Všude dobře, doma nejhůř!“
   Také mi rodiče řekli (spíše matka), že pokud si najdu kluka, nechtějí o tom vědět a nikdy v životě ho nechtějí poznat. Fajn, ať je po jejich, ale tím si cestu ke mně definitivně uzavřeli. Ono jim časem dojde, že přišli o syna, ale to už bude pozdě.
   Na konec bych snad mohl jen říct, že mi matka zakázala komukoli z rodiny a komukoli jinému říkat, že jsem na kluky, neboť by mi to mohlo hodně ublížit. Jenže rodiče nevědí, že to o mně ví úplně všichni. Vědí to babičky, dědové, strýčkové, tety, sestřenice i bratranci. A v Plzni na právech to vědí úplně všichni – spolužáci, kamarádi, profesoři – a v práci to vědí mí spolupracovníci včetně šéfa. Já se tím vůbec netajím a všichni mě berou úplně normálně a všichni mě mají moc rádi. Mohl bych tedy říct, proč čekat na rodiče, na jejich lásku, na to, aby mi přáli štěstí, když mě všichni ostatní okolo milují. Ale musím podotknout, že bych všechny tyhle lidi vyměnil za čtyři lidi na světě – mé rodiče a bratry.
   A mé přání? Přeji si od mé rodiny slyšet: „Přejeme ti štěstí a chceme, abys byl šťastný!“ Moc bych si přál přijít s přítelem k nim na návštěvu a vědět, že se ho mohu dotýkat, že ho mohu políbit, že s ním budu moct jít do vany a že s ním budu moct přespat ve stejném domě s rodiči. To je mé přání!


 



Chceš být informován o novinkách z mého blogu? Přidej se k mé FanPage na FaceBooku.

14.04.2009 20:26:30 | Autor: Tom Lery | stálý odkaz

Komentáře

23 komentářů:
  • 02.02. 13:32, eliz

    Ahoj, na tvoj blog som narazila čisto náhodne pri vyhľadávaní info o filme Colette - a nakoniec som ho čítala celú noc. Je naozaj obdivuhodné, ako si sa vyhrabal zo svojho osobného pekla a našiel v sebe silu a odvahu žiť tak, ako ti srdce prikazuje. Tvoje príbehy z komparzov sú skvelé. A dám ti malú radu - ak ich raz budeš chcieť vydať knižne ( čo by bolo nepochybne zaujímavé čítanie), rázne texty skráť. Inak strácajú dynamiku. Pár rokov som robila jazykovú redaktorku a máš v sebe veľký potenciál, tak ho skús využiť. Pridaj humor a nadhľad. A máš bestseller.

  • 16.01. 17:44, Markéta

    Ahoj Tome, musím říct, že tvůj příběh, který jsi napsal a veřejně hodil na net... no WOW!!! Jako nemám slov, tak otevřená zpověď o tom, jak svou orientaci prožíváš a jak to brali rodiče a tak. Jsi úchvatný človíček :-) Někteří díky rodičům trpí a ty sis stál za svým (nadále stojíš) a prosadil sis svou, že jsi jaký jsi a nehodláš to potlačovat! Tohle by měl přečíst kdejaký maník, co je proti "vám" zaujatý Dyť na tom není nic špatného, ale chápu matku. Matky chtějí pro své děti JEN TO NEJLEPŠÍ. Asi cítila zklamání, možná hledala chybu v sobě, co já vím co jí vedlo k takové reakci a k takovému chování... Nwm, co je na tom tak irituje?? :-( Je to normální, ne každej je na opačné pohlaví! Tyhle předsudky mě akorát dokážou nasrat. Já mám sice přítele, ale kamarádka je lesba a nemyslím si, že by byla nějak divná.. je s ní mnohem větší sranda. Ten člověk je víc uvolněný, víc v pohodě a myslím si, že to má i víc v hlavě srovnaný než kdokoli jinej Je sice pravda, že nesnáším typické GEJE! ty jejich blůzky, šátečky, kabelečkyy a do růžova a tak.. to ne! Chraň bůh! Každýho věc. Ale i tak, přes to všecko by měl mít člověk v rodičích oporu, ptž s tímhle se myslím těžko vypořádáš sám. Jak jsi psal, potřeboval jsi někoho, komu to můžeš říct, aniž by tě soudil. Já sama jsem u toho i plakala. Nwm proč, nedokážu říct ani v které části, ale plakala. Bylo to tak otevřený, až mi z toho šel mráz po zádech.. ta realita, že se rodiče nedokáží smířit s tím, že bys byl šťastný i s chlapem? Možná je lepší chlap než baba :-D

  • 02.10. 12:16, Pavla

    Je radost číst takto otevřenou zpověď člověka,který se i přes všechno, co v životě zažil, našel sám sebe a netají se tím. Že jsou v naší společnosti lidé, co jinou, než většinovou orientaci nejsou schopní respektovat. Chyba je v nich, oni mají problém a ne Ti, co mají "jinou" orientaci. Moc smutné ale je, když takového člověka nepřijme vlastní rodič... Kde je ta bezpodmínečná láska? Určitě se neztratila. Mamka Tě má určitě moc ráda, jen jí prostě trvá se s tou sitací vyrovnat... Možná se moc těšila na vnoučátka, které jí "pořídíš"... Možná dá moc na hloupé poznámky okolí... Možná si myslí, že se trápíš... To ví jen ona sama, dej jí čas (vždyť i Tobě samotnému trvalo, než jsi si to uvědomil, repektive přiznal sám sobě...), neztrácej naději...

  • 21.03. 13:20, Karel N.

    Jseš nemocnej... jdi se léčit poeto :-)) Sice drobet exhibicionista, ale tak to je spíš můj problém, že to nechápu, jak někdo může bejt tak otevřenej ohledně intimního života :-)

  • 26.11. 11:49, Zdenča

    Ahoj,akorát jsem si přečetla tvůj příběh. Je krásné,že se nestydíš o sobě takto psát. Je to moc smutný příběh. Mohla bych být tvou matkou a tak to prožívám z té druhé strany. Nestalo se mi to, mé tři děti jsou hetero, takže nevím, jak bych reagovala. Ale určitě vím a jsem si na 100% jistá, že bych své dítě nezařekla, ani nevyhodila a už vůbec né, abych ho přestala mít ráda. Prostě jsi takový, jaký jsi, jsi upřímný, nic netajíš a máš právo ve tvém věku prožívat lásku, i když je to stejné pohlaví. Mám několik kamakádů gayů a nevyměnila bych je, jsou skvělí a mám je ráda. Kdybych já byla tvoje matka, vždy bys byl můj milovaný syn a nikdy bych se tě nezřekla. Věřím, že tvoje maminka to také časem pochopí a bude vše zase jako dřív. Dej jí čas. A tobě přeji hodně štěstí, úspěchů a hlavně té lásky. Jsi fajn. Drž se.

  • 26.07. 16:59, Petra

    akurát som si to dočítala. normálne ma to dojalo, s akou suverenitou to píšeš. si prvý homosexuál, ktorého poznám. doteraz som si ani nevedela predstaviť, čo takto orientovaný človek cíti. už viem. je omnoho citlivejší ako ostatní a má rovnaké právo na dôstojný spoločenský a partnerský život ako "normálny" hetero. je mi ľúto, že sa s tebou tvoji rodičia nebavia, možno to potrebujú len prijať...pochopiť. musíš im v tom ale pomôcť aj ty....ukázať, že to nie je nič zlé....

  • 06.05. 00:37, Luciška

    Ahoj Tome, tak to byl fakt smutnej příběh a koukám že to tady plno lidí rozbrečelo ale ani se jim nedivim, taky jsem měla sevřený srdce :/ a jen jsem ti ještě chtěla říct, že v té cukrárně jsem si dělala srandu, znáš přeci muj humor :-D ale nevěděla jsem že to takhle dopadne :-) každopádně ti přeju hodně štěstí a snad se někdy brzy potkáme, třeba na třídnim srazu jestli někdy bude, páč se mi nějak nedaří tě zastihnout doma :-) tak se měj a ahooj :-)

  • 15.04. 01:09, mili

    Je to strašně smutný příběh,člověku to vhání slzy do očí a vůbec si nedokážu představit být v tvé kůži. Je to silný příbě, plný emocí. Tome já Ti přeju moc štěstí,od srdce.

  • 03.11. 15:09, marcc5

    Tak jsem si přečetl tvůj příběh, je to síla. Je to působivě napsaný. Jseš dobrej, že to takhle zveřejníš. Ale aspoň sis udělal sám ve věcech jasno a ostatní, pokud chtějí, tě lépe poznají. Je škoda, že to tvoji rodiče nemohou pochopit, ale tak třeba k tomu časem dojdou.. V dnešní době přeci jenom nebývají předsudky proti gayům tolik silné, ale přesto ještě nezmizely..

  • 07.07. 21:19, Lukáš

    Smekám. Hodně to na mě zapůsobilo. Spoustu věcí co si prožil se mi taky stalo. Doufám, že už budeš jenom šťastný a že budeš mít super kluka a jednou i Tvoji rodiče pochopí. :)

  • 07.05. 22:41, babicka

    Z tvého pohledu čiší strašná ješitnost, protože já bych nikdy nemohla urazit někoho, koho jsem měla celý léta ráda, i kdyby mě sebevíc ublížil, protože máma ti ubližuje z lásky. Ale to ty v tomhle vůbec nechápeš, protože myslíš jen na sebe. Vžij se do myšlení své mámy. Ona se s tím smíří... za čas, ale bude to trvat.

  • 07.05. 22:36, Anna

    Nuz, ako vacsina, co Ti napisala odpovede, ani mne sa nevyhli slzy. Si mladý, popasujes sa s tym, co Ta stretlo. A vies co sa hovori: co ma nezabije, to ma posilni. Ver mi, ze je to tak, hovorim z vlastnej skusenosti. Nejdem tu pisat, co postretlo mna, lebo to by bol dlhy pribeh. Tak isto od malicka som nemala na ruziach ustlane, ale takych je naozaj mnoho na svete. Mozno aj ti ludia, ktorí sa Ti zdaju stastni a spokojni nemali to v zivote vzdy lahke. Ja som sice teraz stastna, spokojna, som v pohode, uzivam si zivota. Ale to len preto, lebo to chcem. A ked budes chciet aj ty budes zit zivot taky, aky chces, len si ho musis pomenovat, aky chces, aby bol. Pomenuj si ho konkretne Mozno to vypada, ako trepanie, co Ti pisem. Lenze ver tomu. Nechcem Ti davat psychologicke, ci ine rady, typu pozitivneho myslenia a tak. Uz asi pol hodinu sa pokusam napisat nieco o vztahu rodicia a ty, ale vzdy ked nieco napisem tak to zmazem. Nesedi mi to, zacnem z inej strany a zas to zmazem. Nemam po kazdej napisanej vete Tvoju odozvu, tak sa mi to zda, ze pisem blbosti. A ked Ti napisem, ze vsetko bude dobre, vypada to, ze neviem, co napisat a ze sa opakujem. No nic, zamotala som sa poriadne. Si fajn chlapec, velmi citlivy, co nie je vobec na skodu a nic nenormalne. Vyuzi to vo svoj prospech a vytaz z toho, co mozes. Mas vela vnutornej sily, tak ju nenechaj len tak nicotne v sebe driemat. Nemusis sa ponahlat, bud trpezlivy, ked mas chut a napad pis basne, poviedky (vlastne to aj robis), niekedy sa Ti zidu. Ponukni vydavatelstvam. Ako vravim, vsetko ma svoj cas a aj ty sa dockas svojho stastia, lasky, pohody. Ved si este, len ako rastlinka, ktora este ani nazakorenila poriadne a len vykuka spod zeme slabo zelenou stonkou. Pracuj na svojich pevnych korenoch az potom na pevnej stonke, prvych listkoch, dalej listov, kvetov ......

  • 22.04. 21:16, Vanci

    Nemam slov:) Myslim, ze tohle vsechno muzu vystihnout jednim slovem:) "Smekám"

  • 19.04. 23:32, Simona

    ahoj..je ohromny jak si se zmenil a otevrel...je to moc dobre,protoze ti to urcite prospiva!..=)...vcera jsem si cetla,jak si prisel na to,ze jsi gay...rozplakalo me to,ale krasne...preji ti hodne stesti!!!....mam te rada....=)

  • 17.04. 09:00, Vortik.txt.cz

    Na gaye se vy:)...: Jsi chlap ne. A co se ti líbí je ok. Já jsem si musel nejprve najít novou rodinu a potom jsem si našel kluka a pak to na mě poznali a bylo to ok. Maminka tě má moc ráda a věř tomu, že je to jediná a nejlepší máma co ti dala 18let života. Teď plav jak ty chceš:). Ahoj JirkaUrba

  • 16.04. 20:52, Mirek

    Já jsem ten „jediný bratr, kterému se svěřoval“, když jsem toto začal číst, nebavilo mě to, ale poté jsem se začetl. Vše, co je v tomto příběhu popisované je velice citově napsané! Vím, čím jsi autor procházel. S veškerými problémy se mi totiž svěřoval. Stát se vrbou mohu, ale jak je psáno, je to dáno. Vidím svět z pohledu heterosexuála, to znamená, že mě se líbí holky. Také se za některou otočím to nezapírám, ale já ze svého pohledu na mužském těle nic nevidím. Hold nepochopím vždy a vše. Každý má svůj názor, svou osobnost, hrdost atd. Tomáše po přečtení tohoto příběhu zase vidím trochu jinak a obdivuji ho, že sem píše své osobní zážitky, problémy a celkově svůj život. Sám bych o tom takto nedokázal mluvit na veřejnosti jako Tomáš a obdivuji ho.

  • 16.04. 17:41, Honza S.

    Perfektní článek, hodně čtivý, dobře napsaný, velmi zajímavý. Škoda jen, že je podle skutečné události. Přál bych Ti něco lepšího. Ale tak celý život máš ještě před sebou, tak věřím, že ještě spoustu radostí a lásky zažiješ :-) Docela mě zajímalo, jak kluk přijde na to že se mu líbí kluci, tak děkuji za podrobné informace :-) Článek super !

  • 15.04. 19:24, Anka

    Ahoj, jsem tvoje spolužačka, upřímně si myslím, žes to měl a pořád máš hodně těžké, je vidět, že heterouši ani náhodou netuší jaký můžeš mít problémy, můj kamarád je taky gay a doma to asi řekne až ve chvíli, kdy bude už moci bydlet jinde, protože otec ho potom zaručeně vyhodí. Jinak jsem trochu rozpačitá z toho jak je tvůj článek otevřený, na to, že tě sotva zdravím jsem se toho o tobě dozvěděla možná až moc, ale každopádně je to tvůj blog a tvoje věc. Měj se a hodně štěstí! A.

  • 15.04. 18:54, Lůca

    Hodně to na mě zapůsobilo a zároveň tě hodně obdivuji v tom, že o tom dokážeš mluvit a všem se s tím svěřit. ;)

  • 15.04. 17:52, Chris

    ten příběh je smutnej... musím před tebou smeknout klobouk, to bych asi nikdy nedokázal. Chceš něco vědět? Když jsem to četl, brečel jsem.... hlavně na konci a také to, jak píšeš o znásilnění a žes to mohl říct jen bráchovi. Já nevím proč, ale vždy když vidím (čtu) něco smutnýho, nějak zvláštně se do toho vžiju a cejtím se, jako bych to prožil. Ale jak už jsem řekl, konec mě rozbrečel nejvíce...

  • 15.04. 17:34, Áďa

    pěkná práce, která mě donutila přemýšlet a hlavně utírat si slzy... jo, brečela jsem kvůli rodičům a jak jsi popisoval bráchu jako studnu. Dostalo mě, co všechno jsi mu řekl. Brrr nechtěla bych zažít takový dospívání a ani v dospělosti takový věci. Ale stejně, žes to vůbec dokázal napsat? Musely se ti vracet vzpomínky. Nedokážu si představit, že bych byla ve tvé kůži.

  • 15.04. 17:23, Zuzka

    co se týče stylistické stránky, je to perfektně napsaný a má to opravdu příběh, je to silný... palec nahoru... ale... zarazila mě jedna věc "Mirek byl jediný, kdo věděl, že mě jeden kluk znásilnil. Byl jediný, kdo věděl, že bojuji se zákeřnou nemocí HIV, a když jsem s touto nemocí byl v tom nejhorším, podal mi silnou oporu a poprvé jsem na něm poznal, že má o mně veliký strach. " ... ?

  • 15.04. 00:05, Martin

    Tohle se mi moc líbilo. Často jsem ve tvém vyprávění našel něco, co se naprosto shodovalo s tím, jak to probíhalo u nás a v mém okolí. Jsem rád, že jsem si mohl přečíst, jak to tenkrát bylo u Tebe.


přidat komentář
<< úvod